Říkali jsme mu „Daník“

obrazek20

Některé chvíle nejdou zastavit a je nesmírně těžké je vnitřně přijmout a vyrovnat se s nimi.
Zvláště, když odejde z tohoto světa někdo, kdo vám byl neustále nablízku.
Řeč je o našem Daníkovi, německém pinčovi a především o velkém kamarádovi a společníkovi.
Zemřel před rokem v osmnácti letech a dá se říci, že nám předal veškerou svoji pozitivní energii, protože to tak chtěl. Držel se do poslední chvíle a nemínil se jen tak vzdát.
Pejsek mezi nás přišel do rodiny v roce 1998 z jižní Moravy, z Brna jako dárek synovi pod stromeček. Jeho maminka Asmína, byla čistokrevná, barvy skořicové, německý pinč, ale zakoukala se do sousedovic voříška Bartáka, a měla s ním dvě krásné štěňátka černé barvy.       A protože již Asmína byla letitá fena, štěňátka ji chovatelé naposledy ponechali.
Chovatel byl můj strejda a jedno štěňátko nám nabídnul, dlouho jsme zvažovali, ale nakonec jsem se za štěňátko pro syna přimluvila.
A jednoho krásného podzimního dne nám ho strejda dovezl vlakem v kabeli až z Brna.
Panečku, to bylo radosti, syn byl úplně unešený. Sice jsme doma občas nějaké to zvířátko měli, ať už to byli křečci, andulky, korela či rybičky v akváriu, ale pes je prostě pes.
Syn dal pejskovi jméno Dan, přesto jsme mu všichni říkali „Daník“.
Daník byl velice inteligentní, divoký, hravý, neúnavný a snaživý psík. Ze začátku se Daníkovi od strejdy nechtělo, držel se ho jako klíště, spal s ním celou noc, ale druhý den už byl jen náš.
Koupili jsme mu pelíšek a určili Daníkovi místo v kuchyni, ó jak dalece jsme se mýlili, že v pelíšku zůstane, Chtěl být s námi všude. Syn si ho chtěl vzít na noc do pokoje, ale zakázali jsme mu to, protože jsme se snažili, aby Daník byl vzorně vychovaný.
Jen se nám to nepovedlo a prostě se nám jeho výchova vymkla z rukou. I když jsme dali do obývacího pokoje vysokou desku, aby za námi nemohl, přesto přes ní dokázal vyšplhat a vydobýt si své místo i v ložnici, kde usínal na mých nohách. Ale aby to nebylo líto ostatním členům rodiny, postupně k ním v noci putoval a ráno trávil již se synem, ten byl poslední, kdo opouštěl byt a odcházel do školy. Služby s venčením nám fungovaly výborně, na mě zůstaly večery a i brzká rána, když měl Daník, jak jsme říkali „nutně“ a stalo se, že dostal průjem.
Jezdil s námi i na chatu a se synem zůstával celé prázdniny na chatě u babičky a dědy v Beskydech. Babička s dědou měli taky svého pejska Beníka, pražského krysaříka a tak nějak se s Daníkem respektovali.
Daník prostě fungoval mezi námi všemi, byl přítulný, nechával se rád hladit a škrábat na zádech, to si doslova vynucoval. Rozpoznal po našem příchodu domů, kdo potřebuje povzbudit a hned mu předal svoji pozitivní energii. Rád  se mnou sedával v křesle u televize a dělila jsem se s ním o mandarinky, které měl moc rád a také jablíčka. Neodolal i zelenině a tak jsme mu mezi námi říkali, že je to „koza pes“. Při hrách se synem byl trpělivý, nechával se od syna zabalit do čehokoliv, například když mu nasadil rukáv od trika na hlavu, vypadal Daník jako tuleň, nebo ho zabalil do bílé kožešiny a hned z něho udělal ovečku a Daník statečně držel, nikdy by neublížil.
Vzpomínek je spousty a všechny nelze dát na papír, ale po smrti mého tatínka, když maminka osaměla, brala si Daníka od jara do podzimu na chatu do Beskyd jako společníka.
Daník věděl, že to tak má být a nebránil se tomu, pomáhal. Vždy nás v pátek už vyhlížel z okna  a o víkendu nás měl jen pro sebe. Rád se toulal se mnou po lese když jsem se šla projít jen tak na houby. Když zestárnul, tak už se do lesa vydal jen na okraj, kousek od chaty, ztrácel totiž zrak.
V roce 2009, kdy jsem se osamostatnila a odstěhovala, zůstal Daník se synem, byly to pro všechny těžké chvíle, ale čas všechny rány zahojil a byla jsem ráda, že Daník na mě nezapomněl a tak nějak svým způsobem pomáhal překonat synovi toto těžké období.
Když jsem se s ním občas setkala při návštěvě za maminkou na chatě, vítal mě s radostí a opět mi usínal v nohách. A jak šel čas, opustil rodné hnízdo i syn a přestěhoval se i s Daníkem k přítelkyni. Daník tam strávil poslední rok svého života.
Daník byl prostě skvělý pes a je nenahraditelný, zůstal nám v srdíčku, ve vzpomínkách a na fotkách jednou pro vždy.

Raduše

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *