Podzimní rozjímání

Máte rádi podzim? Já ano, je to prostě krása, období plné barev, tajemství, zklidnění, pouštění draků, vůně pálené listí, chuť brambor z popela, kaštany v dlaních, poslední záchvěvy babího léta. Podzim má své kouzlo, které právě k nám sklouzlo. Nostalgicky se vracím do svého dětství, kdy jsme si mohli udělat ohýnek a opéci v něm brambory, byly krásně černé, ale chutnaly báječně, měli jsme od nich hezky umazané ruce, pusu, někdo celý obličej a taky i oblečení. Byli jsme pak sice doma hubováni, ale co, hlavně, že jsme si to mohli užít.

A když tatínek pálil na zahradě listí, to bylo kouře, dýmu, ale ta vůně hmmm, měla jsem ji ráda. No a pouštění papírového draka nemělo chybu, prvního draka mi vyrobil strýc Slávek, udělal mi ho z krásného růžového hedvábného papíru, špejlí a jako lepidlo použil mouku s vodou, Důležité pro papírového draky bylo jeho vyvážení provázky. Lítal krásně, drakiádu jsem si užila do sytosti. Včera jsem měla velkou radost, jak jsme jeli ze zahrádky domů, viděla jsem na poli pouštět maminku s dcerkou draka, hezky se jí vznášel. Byla jsem moc ráda, že tato tradice zůstala ještě zachována. Teď se sama těším, až mi vnučka povyroste, že také budeme společně papírového draka pouštět.

Koukám se z okna a vidím na stromech krásné barevné listí a co teprve když sluníčko krásně svítí, tak barevné stromy jen září. Padají kaštany a ořechy, ořechů už máme letos nasbíraných z jižní Moravy požehnaně, to bude panečku vánoční cukrovíčko chutnat. Taky nezapomínáme na sýkorky a jiné ptáčky, kteří u nás přezimují, na zahrádce mají své krmítko a ořechy jim chutnají moc.

Kaštany jsem ráda sbírala, co by dítko školou povinné, protože jsme z nich pak ve škole vyráběli krásné kaštanové zvířátka ze špejlí a kaštanů. Na podzim ráda sbírám čerstvé kaštany a dám si vždy po jednom do každého kabátu, který budu nosit na podzim a v zimě. Ráda kaštánek při cestě do práce a z práce žmoulám v dlani.

A jak vy prožíváte podzimní čas? Podělte se o své zážitky a dojmy, budu ráda.

Raduše

Říkali jsme mu „Daník“

Některé chvíle nejdou zastavit a je nesmírně těžké je vnitřně přijmout a vyrovnat se s nimi.
Zvláště, když odejde z tohoto světa někdo, kdo vám byl neustále nablízku.
Řeč je o našem Daníkovi, německém pinčovi a především o velkém kamarádovi a společníkovi.
Zemřel před rokem v osmnácti letech a dá se říci, že nám předal veškerou svoji pozitivní energii, protože to tak chtěl. Držel se do poslední chvíle a nemínil se jen tak vzdát.
Pejsek mezi nás přišel do rodiny v roce 1998 z jižní Moravy, z Brna jako dárek synovi pod stromeček. Jeho maminka Asmína, byla čistokrevná, barvy skořicové, německý pinč, ale zakoukala se do sousedovic voříška Bartáka, a měla s ním dvě krásné štěňátka černé barvy.       A protože již Asmína byla letitá fena, štěňátka ji chovatelé naposledy ponechali.
Chovatel byl můj strejda a jedno štěňátko nám nabídnul, dlouho jsme zvažovali, ale nakonec jsem se za štěňátko pro syna přimluvila.
A jednoho krásného podzimního dne nám ho strejda dovezl vlakem v kabeli až z Brna.
Panečku, to bylo radosti, syn byl úplně unešený. Sice jsme doma občas nějaké to zvířátko měli, ať už to byli křečci, andulky, korela či rybičky v akváriu, ale pes je prostě pes.
Syn dal pejskovi jméno Dan, přesto jsme mu všichni říkali „Daník“.
Daník byl velice inteligentní, divoký, hravý, neúnavný a snaživý psík. Ze začátku se Daníkovi od strejdy nechtělo, držel se ho jako klíště, spal s ním celou noc, ale druhý den už byl jen náš.
Koupili jsme mu pelíšek a určili Daníkovi místo v kuchyni, ó jak dalece jsme se mýlili, že v pelíšku zůstane, Chtěl být s námi všude. Syn si ho chtěl vzít na noc do pokoje, ale zakázali jsme mu to, protože jsme se snažili, aby Daník byl vzorně vychovaný.
Jen se nám to nepovedlo a prostě se nám jeho výchova vymkla z rukou. I když jsme dali do obývacího pokoje vysokou desku, aby za námi nemohl, přesto přes ní dokázal vyšplhat a vydobýt si své místo i v ložnici, kde usínal na mých nohách. Ale aby to nebylo líto ostatním členům rodiny, postupně k ním v noci putoval a ráno trávil již se synem, ten byl poslední, kdo opouštěl byt a odcházel do školy. Služby s venčením nám fungovaly výborně, na mě zůstaly večery a i brzká rána, když měl Daník, jak jsme říkali „nutně“ a stalo se, že dostal průjem.
Jezdil s námi i na chatu a se synem zůstával celé prázdniny na chatě u babičky a dědy v Beskydech. Babička s dědou měli taky svého pejska Beníka, pražského krysaříka a tak nějak se s Daníkem respektovali.
Daník prostě fungoval mezi námi všemi, byl přítulný, nechával se rád hladit a škrábat na zádech, to si doslova vynucoval. Rozpoznal po našem příchodu domů, kdo potřebuje povzbudit a hned mu předal svoji pozitivní energii. Rád  se mnou sedával v křesle u televize a dělila jsem se s ním o mandarinky, které měl moc rád a také jablíčka. Neodolal i zelenině a tak jsme mu mezi námi říkali, že je to „koza pes“. Při hrách se synem byl trpělivý, nechával se od syna zabalit do čehokoliv, například když mu nasadil rukáv od trika na hlavu, vypadal Daník jako tuleň, nebo ho zabalil do bílé kožešiny a hned z něho udělal ovečku a Daník statečně držel, nikdy by neublížil.
Vzpomínek je spousty a všechny nelze dát na papír, ale po smrti mého tatínka, když maminka osaměla, brala si Daníka od jara do podzimu na chatu do Beskyd jako společníka.
Daník věděl, že to tak má být a nebránil se tomu, pomáhal. Vždy nás v pátek už vyhlížel z okna  a o víkendu nás měl jen pro sebe. Rád se toulal se mnou po lese když jsem se šla projít jen tak na houby. Když zestárnul, tak už se do lesa vydal jen na okraj, kousek od chaty, ztrácel totiž zrak.
V roce 2009, kdy jsem se osamostatnila a odstěhovala, zůstal Daník se synem, byly to pro všechny těžké chvíle, ale čas všechny rány zahojil a byla jsem ráda, že Daník na mě nezapomněl a tak nějak svým způsobem pomáhal překonat synovi toto těžké období.
Když jsem se s ním občas setkala při návštěvě za maminkou na chatě, vítal mě s radostí a opět mi usínal v nohách. A jak šel čas, opustil rodné hnízdo i syn a přestěhoval se i s Daníkem k přítelkyni. Daník tam strávil poslední rok svého života.
Daník byl prostě skvělý pes a je nenahraditelný, zůstal nám v srdíčku, ve vzpomínkách a na fotkách jednou pro vždy.

Raduše

KDYŽ NÁS TRÁPÍ ZÁDA…

Příběh jednej fajne robky ostravskej…

 

 

Asi jste to taky někdy zažili, že vás jak se říká u nás na Ostravsku „fiklo“ v zádech

a dlouho trvalo, než jste byli opět jako rybičky?

Parádně v zádech skříplo i Jířu a zrovna, když se jí to zrovna moc nehodilo.

Bolest v bederní páteří jí už trápí od dubna a za tu dobu se snažila najít pomoc, hledala někoho, kdo by jí od bolesti ulevil.

Nejdříve to byla praktická lékařka, která jí vzala odběry aspoň na boreliózu, ostatní odběry Jíře odmítla zatím odebrat, že jsou drahé a pojišťovny je nechtějí hradit a lékaře stojí dost peněz, tak to aspoň Jířa pochopila.

Jířa čekala na výsledek, jupííí dopadly dobře, boreliózu nemá, obstřiky jí však také nezabraly a tak dále Jířa putuje tentokrát k lékařce neurologie. Ta na ni koukla, zkritizovala Jiřinu chůzi, dala další obstřik, napsala léky od bolesti a doporučila Jíře, aby začala cvičit jógu, pořídila si k chůzi  trekingové hole, a že by se měla přihlásit na kurz SM systém a napsala jí rehabilitaci a bederní pás.

A tak Jířa vyměnila kabelku za baťoh na záda, pořídila si trekingové hole a vydala se na další pouť se svým bolavým trápením.

Jířa, co by starý bojovník, vůbec neuvažovala, že bych si taky mohla vzít třeba nemocenskou a být v klidu domova a tak s bolestí v zádech normálně dál chodila do práce a snažila se překonávat bolest. A proč? Protože si Jířa myslela, že je v práci přece „nepostradatelná“.

Na rehabilitaci se samozřejmě dlouho čeká a objednali Jířu až za 2 měsíce, dříve nebyl nikde volný termín.

Hurá konečně se Jířa dočkala a nastoupila rehabilitaci. V pondělky a pátky si brzo ráno vychutnávala vířivou vanu, připlatila si do vany i relaxační esenci, většinou rozmarýn, který má povzbudivé účinky. Po 20 minutách relaxace ve vířivce si Jířa mohla zaplavat v bazénu a pak naklusala na cvičení s fyzioterapeutkou. Ta Jířu trochu rozmasírovala a pak ji učila jak doma cvičit a procvičovat páteř. Jířa se snažila jak jen, mohla, nejhorší pro ní bylo, že všude mají zrcadla a vidět se v zrcadle jak, cvičí, bylo pro Jířu dost nepříjemné.

To vše Jířa absolvovala 5x a pak ještě měla 5x skupinové cvičení a vířivku.

Jenže doma by Jířa potřebovala osobní trenérku, protože si nedokázala všechny ty cviky zapamatovat. A tak doma Jířa cvičila jen, na co si vzpomněla, ale šlo jí to hůř.

Na skupinovém cvičení cvičila Jířa ještě s  dvěma robkami a měla štěstí, zrovna se tam cvičil právě nový způsob cvičení na páteř – SM Systém.

To znamená, že člověk cvičí pomocí pružicího lana a posiluje podle pokynu fyzioterapeuta zádové svaly.

Jíře se cvičení zalíbilo a nelenila a hned se přihlásila na kurz. Také si domů kopila i to pružicí lano.

Po ukončení rehabilitace Jířa opět navštívila lékaře, který jí ještě rehabilitaci prodloužil, neboť Jíře se nepodařilo si odblokovat páteř, pravděpodobně ploténka se dobře zasekla a nechce se Jíři pustit.

Nu což, pokračovala ještě v rehabilitaci a tentokrát jí lékař napsal 4x parafín a opět individuální cvičení s fyzioterapeutkou. Jířa začala rehabilitaci v červenci a ukončila ji až v září. A opět bez výsledně.

Přesto se Jířa nevzdává na internetu hledá, kdo by jí mohl pomoci a zkouší různé terapeuty, s jedním si parádně pokecala a dozvěděla se, že pánev je důležitá, není již ničím chráněna a záda jí bolí proto, že si pánev zanesla vším, co ji v životě trápilo a trápí a zatím si to nedokázala vyřešit. A až si Jířa svou pánev uklidí a vyčistí od všeho nánosu, pak se jí uleví i od bolesti.

A tak si Jířa uklízí ve své pánvi a zkouší, co se dá. Dokonce Jířa navštívila i léčitele, který jí upravil čakry a auru, dodal energii a Jířa se opravdu cítila líp celé dva dny.

Obratel, ale Jířu trápí dál a tak se znova objednala na neurologii, ale jak je u nás zvykem není to hned že.

Konečně se Jířa v říjnu dostala na řadu a tentokrát už byla poučena a chytřejší a vyžádala si magnetickou rezonanci. Lékařka Jíře sdělila, že to vypadá už na chronické onemocnění ploténky a pomůže jen posilování svalů a pak už jen operace, kterou moc nedoporučovala. Jířa je vyšší postavy a neuroložka jí řekla, co by taky chtěla při její výšce, píchla ji obstřik, napsala léky od bolesti a toť vše.

Jířa, skromně špitla, zda by mohla tentokrát dostat nemocenskou, ale o tu si prý měla říct dřív , jak chodila na rehabilitaci. A tak Jířa poděkovala a rozloučila se. Sestřička v ordinaci Jíře řekla ať se objedná až bude mít výsledky z magnetické rezonance.

Jak byla Jířa naivní, myslela si, že to bude brzo, přeci stačí jen zavolat a objednat se. Ale jaké bylo pro Jířu překvapení, když jí v nemocnici sdělili, že nejbližší možný termín na magnetickou rezonanci je až v únoru 2017.

Jíře nezbylo nic jiného než termín 1. 2. 2017 přijmout. Tak to prostě vypadá v našem zdravotnictví.

Ale Jířa se nevzdává, už má další cíl na své pouti plné bolesti, dostala kontakt na akupunkturu, kterou má v plánu v co nejbližší době vyzkoušet a hned v pondělí se také objedná na masáž. Jířa stále věří, že přeci něco už vyjít musí a najde se někdo, kdo jí uleví a pomůže s baťohem plným starostí…

A jaké máte třeba Vy zkušenosti, když bolí záda? Napište, podělte se o své zážitky.

Raduše Jíře posílá povzbudivé afirmace:

Bolest v jakékoliv podobě je podle mne příznakem pocitu viny. Vina si vždy žádá potrestání a tres přináší bolest. Odpouštění je uvolnění zbavení se určitých věcí.

Ztuhlost těla reprezentuje ztuhlost mysli. Ze strachu lpíme na starých věcech a nechceme se přizpůsobit novým. Vždycky se dá najít spousta jiných cest.

 

  • Miluji a přijímám se, miluji a přijímám lásku.
  • Láskyplně se odprošťuji od minulosti. Oni mají volnost a já mám volnost.
  • Vše v mém srdci je v pořádku.
  • Důvěřuji procesu života, dostává se mi všeho, co v životě potřebuji,
  • Jsem v bezpečí.
  • Cítím se zdravě, celistvě, skvěle.

Astry, královny podzimu – trocha nostalgie

 

Vracím se do svého dětství a vzpomínám na svoji pratetu, která se jmenovala Božena, ale všichni v rodině ji prostě říkali „teta Božka“. Bydlela od nás kousek a byla to taková dobrá duše, každého vyslechla a tak nějak svým způsobem uklidnila. Teta Božka byla svobodná a bezdětná, asi proto pomáhala v nejbližší své rodině hlídat a starat se o děti. Hlídala mého strejdu, moji sestru a také mě.

Ráda jsem za tetou Božkou chodila na její zahrádku, která byla blízko trati a jezdili tam vlaky jak nákladní, tak osobní, bylo co pozorovat. Teta měla malý kousek zahrádky jen tak na zeleninu a pár kytiček a dalo se tam sedět jen na jedné malé lavičce. Ráda jsem tam s této sedávala a měla jsem ty chvíle na zahrádce s tetou Božkou ráda, nějak tam čas ubíhal pomalu

a hlavně, bylo mi tam dobře.

Na podzim vždy zahrádku rozzářily pestrobarevné květiny, jmenovaly se Astry. Měla jsem ráda ty střapaté barevné hlavičky na dlouhých zelených stoncích, převládala hlavně červená, růžová barva a pár kvítku bylo vždy i modrých a fialových. Některé Astry měly i bílou barvu, ale ty mě tak nepřitahovaly, pro mě, jako dítě byly takové nedotknutelné. Asi proto, že ty bíle se nosily na hřbitov.

Teta Božka mi vždycky uvázala kytičku pro maminku a já vždy s radostí s ní upalovala domů.

A jak čas běžel, na Astry jsem zapomněla, teta se na nás už usmívá z obláčků a Astry jako by vymizely, ze začátku jsem je ještě viděla na trhu, prodávaly je takové hodné babičky, měly je v kyblíku s vodou a stažené gumičkou do kytice, kytička stála 10,- Kč.

A najednou o Astrách začala zpívat písničku Maruška Rottrová s názvem – Zřejmě letos nikde nejsou kytky. Líbila se mi hlavně ta pasáž, kde se zpívalo: “ Tos mi nosil plnou náruč Aster, běžel za mnou čtyři poschodí.“

Přála jsem si vždycky takou kytku plnou náruč Aster dostat, ale zrovna nebyl po ruce ten správný princ, který by mi ji daroval. To jsem ještě nevěděla a neuměla, že bych si mohla takové své přání vyslat do vesmíru, aby se mi vyplnilo.

A jak to všechno dopadlo? Nakonec jsem si přání splnila sama, Astry jsem si vysadila

na zahrádce a rozdávám kytičky lidem pro radost. Plnou náruč Aster si nosím domů do vázy a představte si, že bydlím ve 4. poschodí. Ve váze mi dělají radost, mají dlouhou trvanlivost a tak trochu si s nimi i povídám a vzpomínám na dětství.

A co Astra znamená v květomluvě? – Zůstaneš mi věrná.

Jsem zvědavá, až mi povyroste vnučka, co třeba ji zaujme na naši zahrádce…

Raduše

 

Koloběh života

Sedím na balkóně v křesílku a trávím dovolenou na jižní Moravě, kousek od Tvarožné Lhoty a vychutnávám si krásné dny babího léta. Možná to také znáte, že když někde dojedete, máte se ohlásit rodičům. Já vím, jsme už dávno dospělí, ale pořád si rodiče, pokud je ještě v našem věku máme, dělají o nás starosti. A tak jsem vzala mobilní telefon a volám mojí mamince, podávám raport, že jsme dobře dojeli a sděluji jí jak je tady krásně. Mamince je již 85 let a jak se podle hlasu zdálo s hlášením je spokojená.

Nu a když už jsem u toho volání, měla bych zavolat i synovi, aby věděl, že jsem v pořádku. Mám štěstí, zvedl mi to a už slyším jeho klasickou větu „ Ahoj mami, co potřebuješ?“

Sděluji mu: „ Ráda tě slyším synku, nic nepotřebuji, jen hlásím, že jsme dobře dojeli, je tu hezky, parádní horko, a srnky nám sežraly hroznové víno i s listy“. Na víc jsem se již mu nezmohla sdělit. Syn mi oznámil, že jsou právě s přítelkyní v ostravské ZOO a užívají si krásnou procházku. Udělali mi tím radost, konečně si taky někam spolu vyšli do přírody a nesedí doma jen u počítače. Rozloučili jsme se a já ještě chvíli koukám na jeho fotku v mobilu, kterou mám u jeho telefonního čísla a najednou to přišlo, před očima mi vyskočily vzpomínky, slzy se mi kutálejí po tváří. Došlo mi, jak léta běží a z malého klučíka, který si nedávno ještě hrával se svými oblíbenými vláčky, bude za měsíc táta.

V tu chvíli jsem zatoužila syna obejmout a říct mu jak ho mám ráda. Beru do ruky péro a sešit, který mám zrovna po ruce a snažím se z citového rozpoložení vypsat.

Je až neskutečné jak rychle uteklo těch 29 let, kdy jsem synka ještě vozila v kočárku a teď už co nevidět, budu v kočárku vozit jeho dcerku a moji první vnučku.

Přišlo mi líto, že jsem v mládí na syna neměla více času, od dvou let musel chodit do jeslí,

pak do školky a já spěchala vydělávat penízky do práce, aby nám nic nechybělo.

Čas prostě nelze vrátit zpět, ale mohu z vlastní zkušenosti doporučit všem maminkám, které zrovna mají malé děti, aby si je užívali a nespěchali do práce.

Zrovna nedávno jsem si přečetla článek v časopise Vlasta, který se týkal názorů žen pracujících v politice. Tyto ženy doporučují pracovat v mateřské dovolené, budovat si kariéru. Opět se tak zakládají jesle, který byly dávno zrušené.

Nevím, zda je to dobře nebo špatně, ale jedno teď už vím, jak je veliký dar mít své vytoužené dítě. Milovat ho, dávat mu svou lásku a hlavně se mu hodně věnovat a zrovna roky do 3 let věku dítěte jsou ty nejhezčí, tak proč se o ně ochuzovat.

Nechávám vzpomínky volně rozplynout, otírám si kapesníkem oči a koukám do krásné zelené přírody. Zrovna zapadá sluníčko, svými paprsky mě pohladí a zašeptá mi:

„Usmívej se Radečko, máš dovolenou“…

Raduše

 

Nová životní role – babička

Celý život máme v životě nějakou roli, jen co se narodíme, už máme roli dcerky, sestry. S věkem se nám role rozšiřují, až se dopracujeme například k manželce,  milence, či přítelkyni. Ovšem hlavní role je, u většiny žen ta „mateřská“.

Je to nádherný pocit když v náručí držíme své první dítě, někdy je opravdu jak se říká „vymodlené“. A najednou jsme maminky a tato role je v našem životě ta nejdelší.

Jak jde čas, děti odrostou a vyletí ze svého hnízda a nám se najednou ten život zdá prázdný.

Aktivní ženy si ví rady, začnou se věnovat svým koníčkům, na které neměly doposud čas, nebo začnou podnikat, změní svůj život a omládnou. Některé z nás si najdou i nového partnera a jak se říká, začneme žít…

O roli babičky zatím vůbec neuvažujeme. Naše děti, které si našly i své partnery, nás ujišťují, že si zatím chtějí užívat života, budují si kariéru a dítě nemají v plánu.

Moderní doba, umožňuje život ve dvou jen tak „na hromádce“, a svatbu většinou mladí neřeší. Jedině až se jim narodí první dítě a ani to není podmínkou. Nechtějí se vázat, mít odpovědnost. V naší republice prostě přestalo platit, že základ státu je rodina.

A najednou to přišlo, stalo se mi to v lednu, kdy jsem si posteskla kolegyni v práci, že bych už brala být babičkou. Vyslala jsem přání do vesmíru, aniž bych si ho uvědomila.

Ke konci května se mi ozval syn, že by chtěl s přítelkyní přijít na návštěvu, hned jsem začala zkoumat, jestli něco nepotřebují a tak podobně. Načeš mi syn, odpověděl, že přeci mohou přijít jen tak. No a jak se ukázalo, nebylo to jen tak, společně mi sdělili, že budu v říjnu babičkou.

Jen na chvíli mě to zaskočilo a pak jsem si řekla a proč ne? Začala jsem se na novou životní roli – babička těšit, nakoupila jsem vlnu a už jsem se pustila do prvního svetříku pro mé vnoučátko. Kam jen jdu do obchůdku, hned koukám, jaké mají pěkné oblečky na miminko a nakupuji, prostě jsem neodolala a fakt se těším.

Lituji jen toho, že nám prodloužili odchod do důchodu. Nemohu se tak naplno věnovat své nové roli babičky tak, jak jsem to zažívala já a můj syn, mohli jsme trávit celé prázdniny

u babičky a dědy. V  65 letech, kdy už bych měla užívat důchodu bude mít moje vnouče věk na střední školu.

A jak to máte Vy s rolí babičky? Podělte se s semnou o Váš příběh.

                                                                                                                               Raduše