KDYŽ NÁS TRÁPÍ ZÁDA…

Příběh jednej fajne robky ostravskej…

 

 

Asi jste to taky někdy zažili, že vás jak se říká u nás na Ostravsku „fiklo“ v zádech

a dlouho trvalo, než jste byli opět jako rybičky?

Parádně v zádech skříplo i Jířu a zrovna, když se jí to zrovna moc nehodilo.

Bolest v bederní páteří jí už trápí od dubna a za tu dobu se snažila najít pomoc, hledala někoho, kdo by jí od bolesti ulevil.

Nejdříve to byla praktická lékařka, která jí vzala odběry aspoň na boreliózu, ostatní odběry Jíře odmítla zatím odebrat, že jsou drahé a pojišťovny je nechtějí hradit a lékaře stojí dost peněz, tak to aspoň Jířa pochopila.

Jířa čekala na výsledek, jupííí dopadly dobře, boreliózu nemá, obstřiky jí však také nezabraly a tak dále Jířa putuje tentokrát k lékařce neurologie. Ta na ni koukla, zkritizovala Jiřinu chůzi, dala další obstřik, napsala léky od bolesti a doporučila Jíře, aby začala cvičit jógu, pořídila si k chůzi  trekingové hole, a že by se měla přihlásit na kurz SM systém a napsala jí rehabilitaci a bederní pás.

A tak Jířa vyměnila kabelku za baťoh na záda, pořídila si trekingové hole a vydala se na další pouť se svým bolavým trápením.

Jířa, co by starý bojovník, vůbec neuvažovala, že bych si taky mohla vzít třeba nemocenskou a být v klidu domova a tak s bolestí v zádech normálně dál chodila do práce a snažila se překonávat bolest. A proč? Protože si Jířa myslela, že je v práci přece „nepostradatelná“.

Na rehabilitaci se samozřejmě dlouho čeká a objednali Jířu až za 2 měsíce, dříve nebyl nikde volný termín.

Hurá konečně se Jířa dočkala a nastoupila rehabilitaci. V pondělky a pátky si brzo ráno vychutnávala vířivou vanu, připlatila si do vany i relaxační esenci, většinou rozmarýn, který má povzbudivé účinky. Po 20 minutách relaxace ve vířivce si Jířa mohla zaplavat v bazénu a pak naklusala na cvičení s fyzioterapeutkou. Ta Jířu trochu rozmasírovala a pak ji učila jak doma cvičit a procvičovat páteř. Jířa se snažila jak jen, mohla, nejhorší pro ní bylo, že všude mají zrcadla a vidět se v zrcadle jak, cvičí, bylo pro Jířu dost nepříjemné.

To vše Jířa absolvovala 5x a pak ještě měla 5x skupinové cvičení a vířivku.

Jenže doma by Jířa potřebovala osobní trenérku, protože si nedokázala všechny ty cviky zapamatovat. A tak doma Jířa cvičila jen, na co si vzpomněla, ale šlo jí to hůř.

Na skupinovém cvičení cvičila Jířa ještě s  dvěma robkami a měla štěstí, zrovna se tam cvičil právě nový způsob cvičení na páteř – SM Systém.

To znamená, že člověk cvičí pomocí pružicího lana a posiluje podle pokynu fyzioterapeuta zádové svaly.

Jíře se cvičení zalíbilo a nelenila a hned se přihlásila na kurz. Také si domů kopila i to pružicí lano.

Po ukončení rehabilitace Jířa opět navštívila lékaře, který jí ještě rehabilitaci prodloužil, neboť Jíře se nepodařilo si odblokovat páteř, pravděpodobně ploténka se dobře zasekla a nechce se Jíři pustit.

Nu což, pokračovala ještě v rehabilitaci a tentokrát jí lékař napsal 4x parafín a opět individuální cvičení s fyzioterapeutkou. Jířa začala rehabilitaci v červenci a ukončila ji až v září. A opět bez výsledně.

Přesto se Jířa nevzdává na internetu hledá, kdo by jí mohl pomoci a zkouší různé terapeuty, s jedním si parádně pokecala a dozvěděla se, že pánev je důležitá, není již ničím chráněna a záda jí bolí proto, že si pánev zanesla vším, co ji v životě trápilo a trápí a zatím si to nedokázala vyřešit. A až si Jířa svou pánev uklidí a vyčistí od všeho nánosu, pak se jí uleví i od bolesti.

A tak si Jířa uklízí ve své pánvi a zkouší, co se dá. Dokonce Jířa navštívila i léčitele, který jí upravil čakry a auru, dodal energii a Jířa se opravdu cítila líp celé dva dny.

Obratel, ale Jířu trápí dál a tak se znova objednala na neurologii, ale jak je u nás zvykem není to hned že.

Konečně se Jířa v říjnu dostala na řadu a tentokrát už byla poučena a chytřejší a vyžádala si magnetickou rezonanci. Lékařka Jíře sdělila, že to vypadá už na chronické onemocnění ploténky a pomůže jen posilování svalů a pak už jen operace, kterou moc nedoporučovala. Jířa je vyšší postavy a neuroložka jí řekla, co by taky chtěla při její výšce, píchla ji obstřik, napsala léky od bolesti a toť vše.

Jířa, skromně špitla, zda by mohla tentokrát dostat nemocenskou, ale o tu si prý měla říct dřív , jak chodila na rehabilitaci. A tak Jířa poděkovala a rozloučila se. Sestřička v ordinaci Jíře řekla ať se objedná až bude mít výsledky z magnetické rezonance.

Jak byla Jířa naivní, myslela si, že to bude brzo, přeci stačí jen zavolat a objednat se. Ale jaké bylo pro Jířu překvapení, když jí v nemocnici sdělili, že nejbližší možný termín na magnetickou rezonanci je až v únoru 2017.

Jíře nezbylo nic jiného než termín 1. 2. 2017 přijmout. Tak to prostě vypadá v našem zdravotnictví.

Ale Jířa se nevzdává, už má další cíl na své pouti plné bolesti, dostala kontakt na akupunkturu, kterou má v plánu v co nejbližší době vyzkoušet a hned v pondělí se také objedná na masáž. Jířa stále věří, že přeci něco už vyjít musí a najde se někdo, kdo jí uleví a pomůže s baťohem plným starostí…

A jaké máte třeba Vy zkušenosti, když bolí záda? Napište, podělte se o své zážitky.

Raduše Jíře posílá povzbudivé afirmace:

Bolest v jakékoliv podobě je podle mne příznakem pocitu viny. Vina si vždy žádá potrestání a tres přináší bolest. Odpouštění je uvolnění zbavení se určitých věcí.

Ztuhlost těla reprezentuje ztuhlost mysli. Ze strachu lpíme na starých věcech a nechceme se přizpůsobit novým. Vždycky se dá najít spousta jiných cest.

 

  • Miluji a přijímám se, miluji a přijímám lásku.
  • Láskyplně se odprošťuji od minulosti. Oni mají volnost a já mám volnost.
  • Vše v mém srdci je v pořádku.
  • Důvěřuji procesu života, dostává se mi všeho, co v životě potřebuji,
  • Jsem v bezpečí.
  • Cítím se zdravě, celistvě, skvěle.

Hadonoš – 13. znamení zvěrokruhu?

Určitě tak jako mě některé z Vás zaujala informace, která se teď v poslední době objevuje na internetu a týká se záhadně objeveného 13. znamení zvěrokruhu tajemně nazvaný „Hadonoš“.

Hadonoš se vsunul do části znamení Střelce od 29. listopadu do 17. prosince.

A jsem ráda, že toto tajemné znamení Hadonoš nechává astrology v klidu a nadále používají jen 12 původních znamení zvěrokruhu.

Hadonoš totiž nevěstí nic dobrého, živí se všemi znameními zvěrokruhu a jsou mistři manipulace.

Tak mě teď zrovna napadá se podívat, zda zrovna někteří naši politici nejsou narozeni ve znamení Hadonoše, úplně totiž jejich vlastnosti by na Hadonoše akorát pasovaly.

 

Staří Babyloňané, kteří vynalezli zvěrokruh určitě moc dobře věděli, že se mění Ekliptika a přechody jednotlivých znamení nezůstanou stejné a uvedli jen 12 znamení zvěrokruhu.

Už ten název „Hadanoš“ , když zabrouzdám do historie tak vlastně had byl pokušitel Adama a Evy a kvůli němu neodolali okusit zakázané jablko, které jim donesl a poté byli vyhnaní z ráje.

Nu a číslo třináct budí respekt, a já si myslím, že Hadonoš je taková zakázaná 13 komnata či Pandořina skříňka.

V našem životě kraluje číslo 12, máme 12 měsíců v roce , 12 hodin, které se násobí na 24.

A já mám ráda své znamení Vodnáře, mám vlastnosti Vodnáře a ráda Vodnářem zůstanu, nechce se mi měnit znamení kvůli nějakému Hadonoši, který mi vůbec nezapadá mezi krásných 12 znamení zvěrokruhu:

Kozoroh, Vodnář, Ryby, Beran, Býk, Blíženci, Rak, Lev, Panna, Váhy, Štír, Střelec.

No uznejte sami, líbil by se Vám tam Hadonoš?

 

 

Astry, královny podzimu – trocha nostalgie

 

Vracím se do svého dětství a vzpomínám na svoji pratetu, která se jmenovala Božena, ale všichni v rodině ji prostě říkali „teta Božka“. Bydlela od nás kousek a byla to taková dobrá duše, každého vyslechla a tak nějak svým způsobem uklidnila. Teta Božka byla svobodná a bezdětná, asi proto pomáhala v nejbližší své rodině hlídat a starat se o děti. Hlídala mého strejdu, moji sestru a také mě.

Ráda jsem za tetou Božkou chodila na její zahrádku, která byla blízko trati a jezdili tam vlaky jak nákladní, tak osobní, bylo co pozorovat. Teta měla malý kousek zahrádky jen tak na zeleninu a pár kytiček a dalo se tam sedět jen na jedné malé lavičce. Ráda jsem tam s této sedávala a měla jsem ty chvíle na zahrádce s tetou Božkou ráda, nějak tam čas ubíhal pomalu

a hlavně, bylo mi tam dobře.

Na podzim vždy zahrádku rozzářily pestrobarevné květiny, jmenovaly se Astry. Měla jsem ráda ty střapaté barevné hlavičky na dlouhých zelených stoncích, převládala hlavně červená, růžová barva a pár kvítku bylo vždy i modrých a fialových. Některé Astry měly i bílou barvu, ale ty mě tak nepřitahovaly, pro mě, jako dítě byly takové nedotknutelné. Asi proto, že ty bíle se nosily na hřbitov.

Teta Božka mi vždycky uvázala kytičku pro maminku a já vždy s radostí s ní upalovala domů.

A jak čas běžel, na Astry jsem zapomněla, teta se na nás už usmívá z obláčků a Astry jako by vymizely, ze začátku jsem je ještě viděla na trhu, prodávaly je takové hodné babičky, měly je v kyblíku s vodou a stažené gumičkou do kytice, kytička stála 10,- Kč.

A najednou o Astrách začala zpívat písničku Maruška Rottrová s názvem – Zřejmě letos nikde nejsou kytky. Líbila se mi hlavně ta pasáž, kde se zpívalo: “ Tos mi nosil plnou náruč Aster, běžel za mnou čtyři poschodí.“

Přála jsem si vždycky takou kytku plnou náruč Aster dostat, ale zrovna nebyl po ruce ten správný princ, který by mi ji daroval. To jsem ještě nevěděla a neuměla, že bych si mohla takové své přání vyslat do vesmíru, aby se mi vyplnilo.

A jak to všechno dopadlo? Nakonec jsem si přání splnila sama, Astry jsem si vysadila

na zahrádce a rozdávám kytičky lidem pro radost. Plnou náruč Aster si nosím domů do vázy a představte si, že bydlím ve 4. poschodí. Ve váze mi dělají radost, mají dlouhou trvanlivost a tak trochu si s nimi i povídám a vzpomínám na dětství.

A co Astra znamená v květomluvě? – Zůstaneš mi věrná.

Jsem zvědavá, až mi povyroste vnučka, co třeba ji zaujme na naši zahrádce…

Raduše

 

Koloběh života

Sedím na balkóně v křesílku a trávím dovolenou na jižní Moravě, kousek od Tvarožné Lhoty a vychutnávám si krásné dny babího léta. Možná to také znáte, že když někde dojedete, máte se ohlásit rodičům. Já vím, jsme už dávno dospělí, ale pořád si rodiče, pokud je ještě v našem věku máme, dělají o nás starosti. A tak jsem vzala mobilní telefon a volám mojí mamince, podávám raport, že jsme dobře dojeli a sděluji jí jak je tady krásně. Mamince je již 85 let a jak se podle hlasu zdálo s hlášením je spokojená.

Nu a když už jsem u toho volání, měla bych zavolat i synovi, aby věděl, že jsem v pořádku. Mám štěstí, zvedl mi to a už slyším jeho klasickou větu „ Ahoj mami, co potřebuješ?“

Sděluji mu: „ Ráda tě slyším synku, nic nepotřebuji, jen hlásím, že jsme dobře dojeli, je tu hezky, parádní horko, a srnky nám sežraly hroznové víno i s listy“. Na víc jsem se již mu nezmohla sdělit. Syn mi oznámil, že jsou právě s přítelkyní v ostravské ZOO a užívají si krásnou procházku. Udělali mi tím radost, konečně si taky někam spolu vyšli do přírody a nesedí doma jen u počítače. Rozloučili jsme se a já ještě chvíli koukám na jeho fotku v mobilu, kterou mám u jeho telefonního čísla a najednou to přišlo, před očima mi vyskočily vzpomínky, slzy se mi kutálejí po tváří. Došlo mi, jak léta běží a z malého klučíka, který si nedávno ještě hrával se svými oblíbenými vláčky, bude za měsíc táta.

V tu chvíli jsem zatoužila syna obejmout a říct mu jak ho mám ráda. Beru do ruky péro a sešit, který mám zrovna po ruce a snažím se z citového rozpoložení vypsat.

Je až neskutečné jak rychle uteklo těch 29 let, kdy jsem synka ještě vozila v kočárku a teď už co nevidět, budu v kočárku vozit jeho dcerku a moji první vnučku.

Přišlo mi líto, že jsem v mládí na syna neměla více času, od dvou let musel chodit do jeslí,

pak do školky a já spěchala vydělávat penízky do práce, aby nám nic nechybělo.

Čas prostě nelze vrátit zpět, ale mohu z vlastní zkušenosti doporučit všem maminkám, které zrovna mají malé děti, aby si je užívali a nespěchali do práce.

Zrovna nedávno jsem si přečetla článek v časopise Vlasta, který se týkal názorů žen pracujících v politice. Tyto ženy doporučují pracovat v mateřské dovolené, budovat si kariéru. Opět se tak zakládají jesle, který byly dávno zrušené.

Nevím, zda je to dobře nebo špatně, ale jedno teď už vím, jak je veliký dar mít své vytoužené dítě. Milovat ho, dávat mu svou lásku a hlavně se mu hodně věnovat a zrovna roky do 3 let věku dítěte jsou ty nejhezčí, tak proč se o ně ochuzovat.

Nechávám vzpomínky volně rozplynout, otírám si kapesníkem oči a koukám do krásné zelené přírody. Zrovna zapadá sluníčko, svými paprsky mě pohladí a zašeptá mi:

„Usmívej se Radečko, máš dovolenou“…

Raduše

 

Zastaveníčko u ČTYŘ DOHOD

Žily, byly v jednom hlubokém lese ve společné chaloupce čtyři dohody.

Jedna se jmenovala „Nehřešte slovem“, druhá dostala jméno „Neberte si nic osobně“, třetí si říkala „Nevytvářejte si žádné doměnky“ a ta čtvrtá se jmenovala celým svým jménem „Dělejte vše, tak jak nejlépe dovedete.“

Zdá se Vám, že do vínku dostaly dohody zvláštní jména?

A proč ne, každý máme své jméno a i to naše jméno má svůj původ.

Čtyři dohody dostaly jméno od tatínka Dona Miguela Ruize, který o nich napsal knihu, a možná ji někteří již znáte a dokonce jste ji i celou přečetli.

Proč jsem zrovna ubytovala dohody do chaloupky v hlubokém lese? To proto, aby Ti z vás, jež se snaží čtyři dohody najít uvnitř sebe, měli by nejprve najít v sobě odvahu začít nově žít. Prokázat statečnost a dokázat tím, že začnou bojovat se svými strachy a negacemi, které mají hluboko ukryté v duši.

Až to všechno dokážete, potom můžete v poklidu žít společně s dohodami ve vašem nitru. Naučte se je používat tak, aby jste byli v životě spokojeni.

 

NEHŘEŠTE   SLOVEM

Hovořte jako osobnost. Říkejte jen to, co si myslíte.

Vyhýbejte se užívání slova proti sobě nebo k pomluvám druhých.

Užívejte sílu slova ve jménu pravdy a lásky.

 

NEBERTE SI NIC OSOBNĚ

Nikdo nedělá nic kvůli vám.

Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů.

Když budete imunní proti názorům a činům druhých,

nestanete se obětí zbytečného utrpení.

 

NEVYTVÁŘEJTE SI ŽÁDNÉ DOMĚNKY

Nalezněte odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chcete.

Komunikujte s ostatními tak jasně, jak jen dovedete, abyste se vyhnuli nedorozuměním, smutku a dramatům.

Pouze touto jedinou dohodou dokážete zcela změnit svůj život.

 

DĚLEJTE VŠE TAK, JAK NEJLÉPE DOVEDETE

Vaše činnost se mění od okamžiku k okamžiku, bude vypadat

jinak, když jste nemocní, než když jste zdraví.

Dělejte však za všech okolností vše, jak nejlépe dovedete, a vyhnete se

zbytečným soudům a lítosti.

 

Milí lidičkové, přeji Vám hodně zdaru za Vaším putováním, nevzdávejte se hned

na začátku. Bojujte se strachem, nenechejte se jím ovládat, hlavu vzhůru!

I když se Vám bude zdát, že už jdete dlouho, vytrvejte, věřte, že budete nakonec

v životě spokojeni.

                                                                                                                               Raduše

 

 

Ano, Čtyři dohody fungují…

Ano fungují, mám je ráda a snažím se na ně nezapomínat, jen cesta k nim není vůbec jednoduchá, snažila jsem se překonat životní překážky, bojovat se strachem a nepřipouštět si negativní myšlenky, panečku a je to opravdu fuška na sobě zapracovat.

Jen co se narodíme, už na nás nějakým způsobem působí naše rodina, hlavně rodiče, kteří nám předávají své zkušenosti a poznatky co jim předali jejich rodiče.

Jak se k vám chovali rodiče, když jste byli malí? Chválili Vás často? Fandili vám a drželi palce, ujišťovali vás skoro denně, jak vás mají rádi, a když jste ze školy přinesli špatnou známku, mávli nad tím rukou s tím, že si to brzy opravíte? Nebo vás pořád za něco kritizovali?

A vtloukali vám do hlavy, že jste neschopní?

Děti nemají šanci si vybrat, čemu budou věřit. Proto všechno, co slyší od rodičů, berou jako jedinou možnou pravdu. Jestliže jim tedy někdo neustále opakuje, že jsou hloupé, líné, nešikovné a že z nich nikdy nic pořádného nevyroste, jednoduše tomu uvěří. A pocit vlastní neschopnosti (nebo bezcennosti) je pak provází celý život.

 

Pro svůj cíl uděláme cokoliv

Tento pocit mnozí z nás velmi dobře znají. A protože to není vůbec nic příjemného, snažíme se ze všech sil, abychom se druhým zavděčili, a „zasloužili si tak odměnu“.

Pro svůj cíl jsme ochotni udělat téměř cokoliv. Snažíme se potěšit nejen své rodiče, ale také kamarády, šéfa nebo partnera a předstíráme, že jsme někým jiným, kým ve skutečnosti nejsme, protože se bojíme jejich odmítnutí. A aby toho nebylo málo, oviňujeme se z toho, že jsme nedokonalí a nesplňujeme představy druhých. Na to, co doopravdy chceme my sami, přitom vůbec nemyslíme. Jde nám pouze o jediné: abychom pro ostatní byli dost dobří.

Žijeme jen pro druhé

Ruku na srdce, kolikrát jste se trápili různými dietami a cvičili až do úmoru jenom poto, abyste shodili pár kilo, a stali se tak pro svůj protějšek přitažlivějšími?

A co jste z toho nakonem měli?

Nervy nadranc, podrážděný žaludek a možná i pár kilo navíc, když jste po týdnech hladovění zase najeli na normální režim. Stalovám to za to? Usmíval se ná vás partner častěji, kupoval vám květiny, nosil vás na rukou? Nejspíš ne. Možná, že si toho ani nevšiml. A jak jste se cítili vy sami? Byli jste pak šťastnější a spokojenější? Zbytečná otázka, vidítě? Takové věci berou člověku spoustu energie, které mu pak v životě chybí. Takže vlastně ani nežije – nemluvě o tom, aby si život vychutnával – ale jenom přežívá.

 

Pořád si něco vyčítáme

Ještě horší je, že se neustále trestáme za samou chybu. Třikrát, desetkrát, stokrát si opakovaně vyčítáme něco, co se možná odehrálo už kdysi dávno, ale na co se pokaždé rozpomeneme. Uděláme chybu, odsoudíme se a potrestáme. Za nějaký čas si svůj omyl znovu vybavíme a následuje další trest. A stejně se chováme ke svým blízkým. Přiznejte se, kolikrát jste dětem nebo partnerovi připomněli jednu a tu samou chybu? Nejspíš při většině hádek, když vám došly argumenty. Myslíte si, že je to spravedlivé? Platit za stejnou chybu zas a znovu? Stejným způsobem se chováme i k sobě. Tisíckrát se v životě odsoudíme za to, že jsme nebyli dost dobří, chytří, úspěšní, že jsme nedodělali školu, vybrali si špatného partnera, nevyužili skvělou pracovní příležitost – důvodů je nespočet.

Don Miguel Ruiz, autor známé knihy Čtyři dohody, je přesvědčený o tom, že přesně takové myšlení je příčinou toho, proč v životě trpíme.

Pokud chcete být opravdu šťastní, je nutné to změnit, a to bezpodmínečně.

Musíte rozbít všechny staré „dohody“, které jste kdysi uzavřeli ze strachu, že vás druzí odmítnou.

Místo toho uzavřete nové, které do vašeho života vnesou opravdové štěstí, radost, svobodu a lásku.

 

Buďte skeptičtí, ale naslouchejte

Ke čtyřem dohodám Don Miguel Ruiz později přidal ještě pátou, která radí, abyste nevěřili všemu, co slýcháte od druhých. Je to jejich pravda a jejich víra, ne vaše.

Tato dohoda má však ještě další část :

Naučte se naslouchat přímo svému srdci. Jedině tam najdete skutečnou pravdu. Pak snaze pochopíte i příběhy ostatních lidí a vaše vzájemná komunikace se zlepší.

Čerpáno z Tiny

                                                                                                                                                              Raduše

Základem poslání každého člověka je láska

Všimli jste si, že v poslední době se nám láska někam vytrácí?

Lidé jsou k sobě chladní, bezohlední a někteří z nás se dokáží mít rádi jen přes internet či SMS v mobilu. Chybí vám osobní kontakt, pohlazení, objímání a chtěli byste opět zažívat pocit, že vás má opravdu někdo rád a dovede svoje city dát najevo. Kdy jste naposledy dostali například srdce z pouti „Z lásky“ či něžnou kytičku? A komu jste z lásky darovali také něco Vy?

Čím to je, že na takové milé věci zapomínáte?

Je to tím, že vaši vitalitu a sebedůvěru ovlivňují negace a strach, velice vám ubližují.

Nejlepší pro vás v tuto chvíli, je být sám se sebou, s rodinou, s blízkými a nepřipouštět k sobě negativní informace.

K tomu, abychom jste to všechno zvládli, potřebujete určitou sílu, bez síly se nedá kvalitně žít. Někde jste ji zapomněli a já Vám mohu pomoci, abyste se mohli se svoji silou opět spojit, pokud o to požádáte.

Pojďte, budeme společně hledat smysl života.

Smysl života je pro každého z nás nesmírně důležitý. Když se budeme smyslem života zabývat, uzdravíme svůj život po všech stránkách. Dokonce se tím zlepší i naše finanční situace.

Když ovšem na svém poslání nezapracujeme, máme neustále jakýsi vnitřní pocit strachu, protože podvědomě tušíme, že o něco přicházíme. To vede často k závislostem a nezdravému jednání.

Než jste se narodili, připravili jste si spolu se svými anděly životní poslání, které bude druhým ku prospěchu a vám přináší pocit naplnění. Tento úkol vám také zaručuje duchovní růst a ujištění, že se vám dostane naprosté podpory při jeho plnění.

Základem poslání každého člověka je láska. V podstatě jsme tady všichni proto, abychom se tuto silnou emoci naučili, zapamatovali si ji a předávali dál. Každý skutek, který vykonáme, je projevem lásky nebo strachu.

Když si zvolíme cestu lásky, duchovně rosteme, pomáháme druhým a vyrovnáváme svou karmu. Tato cesta, ale není lehká a obstojí v ní jen Ti,

kteří se budou snažit zdolávat překážky a budou trpěliví.

Už tím, že se rozhodnete udělat změnu ve svém životě, děláte první krok.

A druhým krokem je to, že se začnete mít rádi. Nebojte, vše se dá zvládnout, jen se nesmíte vzdát, když si hned nebudete vědět rady. Vždycky se dá najít řešení.

                                                                                                                                 Raduše

Nová životní role – babička

Celý život máme v životě nějakou roli, jen co se narodíme, už máme roli dcerky, sestry. S věkem se nám role rozšiřují, až se dopracujeme například k manželce,  milence, či přítelkyni. Ovšem hlavní role je, u většiny žen ta „mateřská“.

Je to nádherný pocit když v náručí držíme své první dítě, někdy je opravdu jak se říká „vymodlené“. A najednou jsme maminky a tato role je v našem životě ta nejdelší.

Jak jde čas, děti odrostou a vyletí ze svého hnízda a nám se najednou ten život zdá prázdný.

Aktivní ženy si ví rady, začnou se věnovat svým koníčkům, na které neměly doposud čas, nebo začnou podnikat, změní svůj život a omládnou. Některé z nás si najdou i nového partnera a jak se říká, začneme žít…

O roli babičky zatím vůbec neuvažujeme. Naše děti, které si našly i své partnery, nás ujišťují, že si zatím chtějí užívat života, budují si kariéru a dítě nemají v plánu.

Moderní doba, umožňuje život ve dvou jen tak „na hromádce“, a svatbu většinou mladí neřeší. Jedině až se jim narodí první dítě a ani to není podmínkou. Nechtějí se vázat, mít odpovědnost. V naší republice prostě přestalo platit, že základ státu je rodina.

A najednou to přišlo, stalo se mi to v lednu, kdy jsem si posteskla kolegyni v práci, že bych už brala být babičkou. Vyslala jsem přání do vesmíru, aniž bych si ho uvědomila.

Ke konci května se mi ozval syn, že by chtěl s přítelkyní přijít na návštěvu, hned jsem začala zkoumat, jestli něco nepotřebují a tak podobně. Načeš mi syn, odpověděl, že přeci mohou přijít jen tak. No a jak se ukázalo, nebylo to jen tak, společně mi sdělili, že budu v říjnu babičkou.

Jen na chvíli mě to zaskočilo a pak jsem si řekla a proč ne? Začala jsem se na novou životní roli – babička těšit, nakoupila jsem vlnu a už jsem se pustila do prvního svetříku pro mé vnoučátko. Kam jen jdu do obchůdku, hned koukám, jaké mají pěkné oblečky na miminko a nakupuji, prostě jsem neodolala a fakt se těším.

Lituji jen toho, že nám prodloužili odchod do důchodu. Nemohu se tak naplno věnovat své nové roli babičky tak, jak jsem to zažívala já a můj syn, mohli jsme trávit celé prázdniny

u babičky a dědy. V  65 letech, kdy už bych měla užívat důchodu bude mít moje vnouče věk na střední školu.

A jak to máte Vy s rolí babičky? Podělte se s semnou o Váš příběh.

                                                                                                                               Raduše