Láska je lék na bolavou duši

 „Láska je vždy na začátku vědění,

 stejně jako je oheň počátkem světla.“

                                     Thomas Carlyle

 

Milí lidičkové,

píšu tento článek proto, abych Vám pomohla najít tu správnou cestu Vašeho života, spousta   z Vás je v životě nešťastná, každý máme své touhy a přání, které ne a ne se nám splnit, proč?

Protože neznáme sami sebe a neumíme se mít rádi. Věřte, že co tady píši, funguje i já jsem se v životě kolikrát ocitla na křižovatce a hledala jsem tu správnou cestu pro skvělý život. Pochopila jsem, že se nejprve musím změnit já, aby ten svět okolo mě byl zajímavý a hezký. Cesta k sebe poznání k sobě sama, věřte, není jednoduchá, ale s láskou jde prostě všechno líp.

Láska je mocná čarodějka a je jen na nás samotných jakou lásku použijeme, jakou lásku k sobě přizveme. V poslední době, kdy nechápeme co se kolem nás děje a proč se pořád chováme jako ovce děje se proto, že jsme zapomněli na lásku, na lásku opravdovou, lásku bez podmínek, bezpodmínečnou lásku. Abychom mohli lásku rozdávat mezi ostatní lidi, je v prvé řádě nutné naučit se milovat sám sebe!

Zdá se Vám to nemožné? Ano i já jsem to nechápala, myslela jsem si, tak jako většina z vás, že je to sobecké. A to proto, že jsme byli vychováváni v duchu mít rád bližního svého, své rodiče, sourozence, partnera. Jen nám nesdělili zásadní věc, abychom mohli lásku rozdávat, potřebujeme ji sami. Ale odpusťte jim to, sami jen předávají to, co převzali od svých rodičů, prarodičů. A jedině mi sami jsme schopni si tu lásku dát a milovat se. Teprve až se naučíme mít se rádi se vším všudy, od hlavy až k patě, pak teprve jsme schopni milovat ostatní.

Když najdeme sami sebe, zjistíme, proč jsme tady na této zemi. Ve svém datu narození máme zakódované své životní poslání, své úkoly a je jen na nás samotných, jak těmito zkouškami projdeme, na jakou stranu se postavíme, jestli na stranu dobra a nebo zla. Zlo plodí jen zlo, ale dobro a láska plodí jen lásku. Co je opravdová láska, láska bez podmínek? Všichni jsme součástí jednoho velkého celku, kde nikdo není míň a nikdo není víc. Jsme si absolutně rovni, máme stejná existenční práva, platí pro nás pro všechny stejné zákony vesmíru a můžeme si stejně užívat i výsad života. Proto neodsuzujme, nezavrhujme, a pokud něčemu nerozumíme, tak to nechejme být, neboť tím odsuzujeme a zavrhujeme i sami sebe. Respektujme a odpouštějme těm, kteří ještě nepochopili a nebo koho my sami nechápeme.

Protože každý z nás je jedinečný, stejně jako jeho cesta, ale cíl je stejný stejně jako zdroj, ze kterého všichni pocházíme. To je bezpodmínečná láska.

Pokud se chcete vydat na cestu sebe poznání, napište mi, ráda Vám udělám numerologický rozbor, ze kterého zjistíte vaše životní poslání a úkoly. Také numerologický kalendář, protože každý den v našem života je o číslech a jejich vibracích. Když se naučíme žít podle svého data narození, stane se nás život lehčí a bohatší. Začneme si ho více všímat, a to je první krok k větší kvalitě našeho každodenního prožívání. Ponořte se zcela do zázraků, které nás obklopují a nezapomeňte, že zdraví, láska, štěstí a hojnost je to, proč stojí za to žít. Tak žijte a já vám přeji krásný život plný lásky, lásky k sobě, lásky ke všemu živému. Každý může být léčitelem světa, každý se může zúčastnit a každý můžeme pomoci.

Raduše

www.septanidovrby.cz                                                                                                 oravova@post.cz

 

R E I K I

O Reiki již bylo hodně napsáno, a každý si dnes již může vyhledat veškeré informace přes Google nebo Wikipedii. Chci se s Vámi podělit o své zkušenosti, jak jsem se k Reiki dostala já.

Každý máme svoji životní pouť a je jen na nás jakou cestu si volíme, úkoly jsme si již zadali sami ještě před narozením a máme je zakódované ve svém datu narození, které je neměnné.

A i já jsem takový poutník časem a poprvé jsem se s Reiki setkala asi před 20. léty, když mě zlobila krční páteř a náš rodinný kamarád mě objednal u léčitele, který prováděl masáže Reiki, tehdy jsem ještě neměla ani tušení co to Reiki je. Pan K. budu mu říkat „masér“ začal u mých palců na nohou, mačkal mi body, aby zjistil, co mě trápí a pak mi provedl masáž, po které jsem se cítila uvolněně a prima aniž bych tušila, že mi předal energii Reiki.

A jak čas běžel, úplně jsem na to zapomněla. Nic v životě není náhoda a vše plyne jak má, tak jsem se k Reiki dostala i já. Na své pouti životem potkáváme lidi, aniž si to uvědomujeme, kteří nás mají provázet, něčemu naučit, klást nám překážky, jen je důležité, abychom dávali pozor, kdo nám co říká, abychom nepropásli nějakou radu, indicii, nabídku, šanci, která nás v životě může posunout dál. V mládí si to neuvědomuje, ale přijde v životě ten správný čas, který nás k tomu dovede, tak jako mě. Před 20. léty jsem se začala jen tak letmo zajímat o esoteriku, občas si koupila vykládací karty, až jich mám malou sbírku, nějakou tu knihu, ale k té hlavní knize, která mi změnila život, jsem se dostala před 15 léty a jmenuje se „Miluj svůj život“.

Je to kniha, která se musí číst několikrát, aby člověk na sobě zapracoval a naučil se mít rád sám sebe, ze začátku je to těžké, ale věřte, jde to. Pokud se člověk má rád, potom teprve může předávat opravdovou lásku a skutečně milovat, jedná se o bezpodmínečnou lásku zvanou „Agapé“. A tak jsem se začala měnit i já, zajímalo mě, kdo jsem, proč tady jsem a kam jdu, měla jsem hlavu plnou otázek a hledala jsem na ně odpovědi, první v knihách a pak u lidí, kteří se zabývají esoterikou. Hledala jsem odpovědi u kartářek, věštců, prošla jsem si regresivní terapií. A všichni tito lidé mi říkali, že mám v sobě bloky, které si vytváříme již v dětství a nebo si je neseme s sebou z minulých životů. Ale také jsem se dozvěděla, že mám léčitelské schopnosti. No jo, ale jak je poznám, jak se projevují? Na tyto otázky už mi nikdo nedokázal odpovědět. Tak jsem opět, co by poutník putovala a hledala cestu, jak svoje bloky odblokovat, kdo mi pomůže. Vyzkoušela jsem i Kineziologii, která mi přesně stanovila, v kterém věku svého života jsem si bloky udělala a to pozor i v osmém měsíci, kdy jsem byla ještě u maminky v bříšku, jsem si vytvořila první blok. A jak už to v životě bývá, nakonec jsem si musela poradit sama a poradit si i se svými bloky. Když Vás skřípne nemoc, tak jako mě, chytly mě záda a to dost, že jsem marodila 4 měsíce. Najednou má člověk čas v klidu o sobě přemýšlet a soustředit se jen na sebe a na své uzdravení. Hledala jsem alternativy jak si pomoci, protože lékaři léčí, ale neuzdravují, nepomohla mi ani opakovaná rehabilitace, vyzkoušela jsem akupunkturu. Nakonec jsem se přes dobrou duši, která mi předala telefonní číslo dostala až k paní L., která je pro mě anděl, je to paní již letitá, důchodkyně, ale vždy pozitivně naladěna a ochotna každému pomoci a ta mi pomocí cviků narovnala záda a obratle uložila na své místo. Až později jsem se dozvěděla, že využívá při masáži Reiki. Zaměřila jsem se na to, kdo mi co říkal, kdo mi dal jakou radu a došla jsem na své pouti až k léčivým mandalám, numerologii, tarotovým kartám a hlavně k Reiki. Hned jsem se přihlásila na všechny kurzy, které byly k mání, mám kurz numerologie, které se velmi věnuji, kurz o mandalách a kurz tarotu. Opět jsem se posunula v životě dál. V pohádkách vždycky potkáte pohádkového dědečka nebo vám stařenka dá dobrou radu a já jsem potkala věštce, který mě dovedl až k Reiki, nejen že jsem se dozvěděla, že jsme spřízněné duše z minulých životů, ale i to, že po mě zdědil schopnost předávat energii Reiki. Takže mě nasměroval dál na mé životní pouti a já jsem začala pátrat, proč tuto schopnost již nemám, když jsem ji kdysi měla. A jak už to v tom životě bývá, náhoda mi do cesty přivedla mistra a velmistra Reiki. Neváhala jsem ani minutu a přihlásila jsem se ihned na kurz Reiki, prošla jsem zasvěcením a bylo mi jako bych se vrátila k sobě domů. V současné době mám udělaný již 2. rozšířený stupeň Reiki a chystám se v letošním roce na 3. stupeň Reiki .

Tady touto zdlouhavou cestou jsem došla k  mých léčitelským schopnostem, ale ještě ne k cíli. Mohu pomáhat lidem, tak jak to dělám celý svůj život, ale teď zcela jinou formou a dokonce mohu lidem posílat léčivou energii dálkově, ale jen, pokud si to budou přát. Reiki má svá pravidla, která se musí dodržovat, aby vše správně fungovalo.

Jsem napojena na vesmírnou energii, je to velký dar, který naprosto pozitivně změnil můj život. Reiki je dar od Boha, Vesmíru člověku. Reiki je univerzální léčivá energie. Každý z nás tuto léčivou energii v sobě má od narození, ale protože jsme ji neuměli využívat, zavřeli jsme si k Reiki cestu ve svém těle. A jen povolaný mistr Reiki nám zase může pomoci tuto cestu v sobě samých otevřít. Reiki odblokovala mé bloky a já tak mohu pomáhat pomocí energie Reiki zase odblokovat bloky jiným lidem. Reiki je druh alternativní medicíny, Reiki je životní styl.

Ten, kdo má zájem o Reiki, podstoupí tzv. aktivaci, zasvěcení. V našich poměrech slovo „zasvěcení“ vzbuzuje u spousty lidí negativní pocit. Spousta lidí si totiž slovo spojuje s náboženstvím nebo s něčím tajemným. Je to přežitek minulé doby, jsou to předsudky, lidé byli zastrašování a omezování. Tímto zasvěcením se aktivuje energetický kanál, energie proudí silněji a rychleji a tělo dotyčného se začíná čistit. Čistí jak tělo fyzické, tak i všechna těla duševní (éterické, astrální, emocionální) Při práci s Reiki existují jen tři pravidla: požádat, dělat vše s tím nejlepším úmyslem a poděkovat. Nejsou tu žádní strašáci (peklo, ďábel).

Reiki je učení o energiích, o věcech kolem nás, o tom jak si sami můžeme pomáhat, ale také druhým. Reiki je cesta nikdy nekončícího vzdělání a poznávání, vrací nás k naší podstatě bytí.

Raduše

 

Vánoce

Vánoce, vánoce, přicházejí, po roce opět vánoce přicházejí…

Chybí mi tradiční kouzlo vánoc, všude byly slyšet koledy a dnes už v rádiu vánoční písničky

člověk neuslyší, sem tam jednu a nebo hlavně ty anglické. A jak to tak vypadá, letos opět

budou vánoce na blátě, ale sníh bude! Na horách určitě, to bude panečku pro děti to pravé,

lyžování, koulování, stavění sněhuláků. Není nic krásnějšího na vánoce než rozzářené dětské

tváře u vánočního stromečku a pokud děti nezlobily „ježíšek“ jim určitě nadělí na Štědrý den

hodně dárků.

A co my dospělí? Popřejeme si příjemné prožití vánočních svátků a úspěšný nový rok.

Ale neměli bychom zapomínat hlavně na lásku, ta je pro nás pro všechny nejdůležitější

v životě. A abychom mohli zažívat tu opravdovou bezpodmínečnou lásku zvanou „Agapé“.

Láska bez podmínek je energií, která se do vašeho srdce dostane tehdy, když provedete

hluboké citově vyvážené odpuštění. Jen tak dosáhnete kýženého klidu, míru a harmonie.

Odpuštění je zázrak a uzdraví naši duši. Proto naučme se všichni odpouštět a věřte, že nám

všem na zemi bude líp.

Krásné svátky vánoční a hodně prima chvil v roce 2018

Vám všem od srdíčka

přeje

Raduše

Podzimní rozjímání

Máte rádi podzim? Já ano, je to prostě krása, období plné barev, tajemství, zklidnění, pouštění draků, vůně pálené listí, chuť brambor z popela, kaštany v dlaních, poslední záchvěvy babího léta. Podzim má své kouzlo, které právě k nám sklouzlo. Nostalgicky se vracím do svého dětství, kdy jsme si mohli udělat ohýnek a opéci v něm brambory, byly krásně černé, ale chutnaly báječně, měli jsme od nich hezky umazané ruce, pusu, někdo celý obličej a taky i oblečení. Byli jsme pak sice doma hubováni, ale co, hlavně, že jsme si to mohli užít.

A když tatínek pálil na zahradě listí, to bylo kouře, dýmu, ale ta vůně hmmm, měla jsem ji ráda. No a pouštění papírového draka nemělo chybu, prvního draka mi vyrobil strýc Slávek, udělal mi ho z krásného růžového hedvábného papíru, špejlí a jako lepidlo použil mouku s vodou, Důležité pro papírového draky bylo jeho vyvážení provázky. Lítal krásně, drakiádu jsem si užila do sytosti. Včera jsem měla velkou radost, jak jsme jeli ze zahrádky domů, viděla jsem na poli pouštět maminku s dcerkou draka, hezky se jí vznášel. Byla jsem moc ráda, že tato tradice zůstala ještě zachována. Teď se sama těším, až mi vnučka povyroste, že také budeme společně papírového draka pouštět.

Koukám se z okna a vidím na stromech krásné barevné listí a co teprve když sluníčko krásně svítí, tak barevné stromy jen září. Padají kaštany a ořechy, ořechů už máme letos nasbíraných z jižní Moravy požehnaně, to bude panečku vánoční cukrovíčko chutnat. Taky nezapomínáme na sýkorky a jiné ptáčky, kteří u nás přezimují, na zahrádce mají své krmítko a ořechy jim chutnají moc.

Kaštany jsem ráda sbírala, co by dítko školou povinné, protože jsme z nich pak ve škole vyráběli krásné kaštanové zvířátka ze špejlí a kaštanů. Na podzim ráda sbírám čerstvé kaštany a dám si vždy po jednom do každého kabátu, který budu nosit na podzim a v zimě. Ráda kaštánek při cestě do práce a z práce žmoulám v dlani.

A jak vy prožíváte podzimní čas? Podělte se o své zážitky a dojmy, budu ráda.

Raduše

Střet generací v Česku

Článek, který vám chci nabídnout, mi přišel emailovou poštou.  Na moji otázku, z jakého časopisu byl převzat, neznala odesílající odpověď.  Není uveden autor, ale domnívám se, že byla použita zahraniční studie např. na téma:       „ Jaké jsou rozdíly jednotlivých generací, současně žijících vedle sebe a příčiny těchto rozdílů“.       Soudím tak i vzhledem k často používaným pojmům v angličtině a některým popisům, které neodrážejí přesně české prostředí. Přesto se mi ten pohled na současně žijící a dokonce i budoucí generace zdá zajímavý, myslím si , že k němu přidáte i vlastní postřehy.

Raduše

      Díky prodlužujícímu se věku dnes žije vedle sebe v Česku ihned šest generací, alespoň podle sociologického členění. Jaké jsou jejich obecné charakteristiky a v čem se liší?

TICHÁ GENERACE (NAROZENA 1925 – 1945)

Charakteristika:

Narodili se v období mezi dvěma světovými válkami. Velmi přizpůsobivá generace, která hrála často druhé housle. Říkalo se jim také „Děti velké deprese“.

Rodina:  Vyznávali „tradiční“ konzervativní model – muž vydělává peníze a rozhoduje, žena se stará o domácnost a děti ty musejí na slovo poslouchat. Tahle generace brzy uzavírala sňatky, brzy měla děti. A málo se rozváděla. I proto, že rozvod jako jediná možnost zániku manželství za života manželů byl v Československu uzákoněn až v roce 1950, do té doby existovaly alternativy dvě – rozvod od stolu a lože (manželé spolu nežili, manželství ale trvalo i nadále) a rozluka (v podstatě rozvod, ale podmínkou bylo naplnění některého z důvodů jako např. cizoložství, odsouzení do vězení na 3 a více let, duševní choroba atd.)… Děti vychovávali autoritativně. Nyní se podobně starají o vnoučata, což u nich vyvolává stavy úzkosti, neboť dnešní rodiče mají z jejich pohledu málo odpovědnosti a vnoučata zase málo discipliny a pravidel.

Práce: Jejich přáním bylo strávit celý život v jednom zaměstnání. A celý život měli většinou i stejné bydlení.

Životní heslo: Loajalita    

Technologie v jejich dětství: Rádio    

Dnes:  Je jim 71 až 91 let

 

GENERACE BABY BOOMERS (NAROZENA 1946 – 1964)

Charakteristika: V překladu Generační populační exploze, také se jí říkalo Šťastná generace. Zčásti idealistická, zčásti tvrdě materialistická a generace narozená po II. světové válce. Její život ovlivňovalo mocenské rozdělení Evropy na Východ (komunismus, nedostatkové zboží) a Západ (ekonomický růst, éra hippies).

Rodina: Vliv západní sexuální revoluce a rebelie proti tradičnímu pojetí rodiny a autoritě otců se projevily i u nás. Především v zaměstnanosti žen.

Práce: Byli zvyklí pracovat i v sobotu (k zavedení pětidenního pracovního týdne došlo až v roce 1968, byť pracovní soboty byly občas i potom, až do roku 1989), měli dokonalé pracovní návyky a dnes jsou frustrováni z toho, že jejich děti a vnoučata je nesdílejí s nimi.

Heslo:  „Buduj vlast, posílíš mír“, ale i „Kdo nekrade, okrádá rodinu“.

Technologie v jejich dětství: televize, tranzistorové rádio, gramofon, posléze kotoučový magnetofon.

Dnes je jim 52 až 70 let.

  Poválečná generace Baby Boomers věřila v tvrdou práci. A přesně takový byl i běžec Emil Zátopek. Čtyřnásobný olympijský vítěz z her 1948 a 1952 trénoval ve vojenských bagančatech, protože razil heslo „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“.

 GENERACE X (NAROZENA 1965 – 1980)

Charakteristika:  Cynická a pesimistická generace, sázející na pragmatismus, individualismus a postrádající společný cíl. Mají rádi své jistoty, vadí jim změny. Někdy se jim říká ztracená generace (kvůli touze být zároveň rebelem i boháčem).

Rodina: Jde o potomky z často rozvedených rodin a pracujících matek. V dětství byli kvůli pracovnímu zaneprázdnění rodičů často doma sami až do večera. Sami jsou pak v rolích rodičů velmi úzkostliví. Zároveň ale mnohdy – především kvůli možnosti podnikat po listopadu 1989 – odkládají sňatek i plození dětí na pozdější dobu.

Práce: Vydělávání peněz je pro ně nejdůležitější položka žebříčku hodnot, v roli zaměstnanců si snaží udržet dobré místo, přesčasy loajálně berou jako „normální“, často se potýkají se syndromem vyhoření a pocitem viny, že nemají čas na své děti.

Heslo: „Nevěř nikomu nad třicet, najdi si vlastní cestu a drž se jí“ a „Tvrdě pracovat i hrát“.

Technologie v jejich dětství:

Kazetový magnetofon, hudební videoklipy, první počítače a počítačové hry), walkmany.

Dnes je jim 36 až 51 let.

 

GENERACE Y (NAROZENA 1981 – 1999)

Charakteristika:  Vyrůstali v prostředí permanentní chvály a ujišťování od rodičů, jak jsou výjimeční. Díky tomu jsou hodně narcističtí, mají spoustu optimismu a mnohdy přehnané sebevědomí. Proto se jim také přezdívá „jájinkové“ (Me ME ME Generation). Vyrostli zároveň v kultuře změn (pád socialismu, nástup internetových technologií), a tak se jich sami nebojí, jsou velmi flexibilní. Žijí rychle, věnují se politickému aktivismu (hnutí jako Anonymous nebo Occupy), nemají rádi klasické hierarchické uspořádání společnosti. Ale pozor, nechtějí měnit svět, jen se chtějí mít dobře. Jde o první generaci s mobilem v ruce, která ráda cestuje, pro kterou je zábava mnohem důležitější než práce a která žije podle seriálu „Přátelé“. Někdy je označována i za generaci peciválů. Zároveň je to první generace – ať jsou z Česka, USA, Austrálie či Japonska, poslouchají stejnou hudbu, sledují stejné filmy, chodí stejně oblíkaní, jedí ve stejných fastfoodech a zajímají se o stejné věci.

Rodina: Často i v dospělosti bydlí u rodičů či v pronajatém bytě. Neradi se vážou, většinou žijí „na hromádce“ (44 % z nich považuje manželství za překonanou instituci) a jejich druhou (často ovšem hlavní) „rodinnou“ jsou kamarádi, s nimiž udržují vztah i prostřednictvím moderních technologií (mobily, internet, komunikátory). Semkli se k sobě, nevěří ani rodině, ani vzdělání, ani kariéře, ani státu – na vše mají ale názor a rádi ho sdělují druhým.

Práce: O práci se nebojí a klidně si řeknou o zvýšení platu. Peníze ale považují nikoliv za cíl, ale jen za prostředek, jak si užívat života – klidně se zadlužují (nechtějí dlouhodobě šetřit, ale užívat si právě teď). Podle průzkumu mezinárodní poradenské firmy PWC byla ještě v roce 2010 pro mladé absolventy univerzit při hledání platu na pátém místě žebříčku preferencí, nyní se propadla až na osmé místo. Na rozdíl od svých rodičů z generace X ochotně mění místa a chtějí a chtějí v práci měnit zažité postupy. Odmítají pracovat na úkor svých koníčků nebo vztahů s přáteli, odmítají přesčasy i nést v práci riziko. Vyžadují „humanitu“ zaměstnavatelů – zkrácené úvazky, flexibilní pracovní dobu, práci z domova a v zaměstnání „relaxační zóny“ (posilovnu, herní místnosti s playstationy atd.). Vytrvalost a trpělivost pro ně nejsou hodnotou, jediné, co opravdu chtějí, je být za slušné peníze v pohodě.

Hesla:

 „Jaký má život smysl!, Dá se to najít na Googlu? Kde mám telefon?“ …“Život začíná po práci“… „Nenech si nic líbit a užívej života“.

Technologie v jejich dětství: Mobilní telefony, discmany a především internet (1992: první www. stránka). Méně se dívají na televizi, více času tráví u počítače a esemeskováním. Pro nezanedbatelné procento z nich je podle průzkumů smartphone s připojením na internet důležitější věcí než auto – při cestě hromadnou dopravou se dá totiž pohodlně surfovat na internetu. Zatímco jejich rodiče při rozhodnutích o nákupech hodně ovlivňuje reklama, generace Y spoléhá spíše na doporučení kamarádů na své sociální síti (podle průzkumu Planet Retail na to jako hlavní zdroj informací spoléhá 39 procent lidí z generace Y). Drtivá většina z nich navíc nakupuje část zboží přes internet.

Dnes je jim17 až 35 let.

GENERACE Z (NAROZENA 2000 – 2013)

Charakteristika:

Narodili se v digitálním světě, odmalička jsou na Facebooku (i když museli při registraci zalhat o svém věku), do první třídy jdou s mobilem v kapse a s tabletem v tašce. Všechno si fotí, natáčejí a sdílejí na sociálních sítích. Jejich biblí je kanál Youtube, různé blogy a jejich idoly -youtubeři. Jejich hlavní (a mnohdy jedinou) zábavou je internet. Jsou zvyklí projevovat „natvrdo“ svůj názor, díky diskusím na sociálních sítích jsou od malička hodně otrlí a ničeho a nikoho se nebojí. To, stejně jako malá zkušenost v navazování skutečných sociálních vazeb, vede i k tomu, že genarce Z je zároveň mnohem vzteklejší než její předchůdci.

Rodina:

Vyrůstají většinou s jedním sourozencem či jako jedináčci. Rodiče se o ně bojí, a tudíž jim (i z vlastní pohodlnosti) nevadí, že potomci tráví veškerý volný čas u počítače. Kamarády mají proto z velké části ve virtuálním světě, některé z nich nikdy osobně ani neuviděli (maximálně přes Skype). I proto se téhle generaci přezdívá někdy „kukly“. Jsou ještě větší individualisté než generace Y a vypadá to, že na společnost zanevřou zcela. Státní instituce považují za zbytečné, stejně jako jsou jim cizí pojmy „tradice“ a „národ“. Od generace X zdědili nechuť k rasismu, od generace Y nechuť k sexismu a za sebe přidávají nechuť k nacionalismu.

Práce:

Dokážou se rychle adaptovat na nové situace, nezvládají se nedlouho soustředit. On-line generace, která bude pracovat z domova. Na internetu už coby školáci zvládají vše lépe než většina dospělých. Odmalička se učí anglicky, mnohem rychleji dospívají a rychle se i „specializují“  ve svém oboru budou vynikat, všeobecný rozhled ale považují za ztrátu času. Koneckonců – všechno se přece dá najít na Googlu. Mimochodem – to, že rychleji dospívají, není jen záležitostí chování, ale i biologického vývoje. Puberta u nich přichází dřív. Podle studie Americké akademie pediatrie dokonce o půl až dva roky dříve než před deseti lety… Generaci Z vůbec neláká zaměstnanecký poměr – více jak 70 % z nich plánuje rozjet vlastní byznys. Na rozdíl od generace Y je jejich touhou změnit svět a více než třetina z nich velmi usiluje ve své práci o úspěch. Koneckonců – ještě nezletilí youtubeři, kteří už mají na svém kanálu stovky tisíc odběratelů a vydělávají tak mnohdy násobky toho, co jejich rodiče, jsou jasný důkaz.

Heslo: „Žijeme jen na síti“… „Kdo není on-line, je mimo“.

Technologie v jejich dětství: Málo se dívají na televizi, protože ta je „pro starý“. Mimochodem – i mna Facebook je u nejmladší generace stále méně oblíbený. Na popularitě naopak získávají jiné sociální sítě. WhatsApp, Snapchat, Instagram či Whisper. Důvod? Facebook jim nezaručuje dostatečné soukromí a anonymitu, navíc je otravují stále přísnější pravidla, regulace, stále více reklamy a také to, že vše, co na Facebook dají, tam i navždy zůstane (i když si smažou celý profil, jejich sdílená data a fotografie žijí dál vlastním životem)… Od médií neočekávají zpravodajské informace, ale zábavu. „Když se nudím, jdu na některou z internetových diskusí a provokuju lidi,“ říká typický zástupce generace Z. Na počítači, tabletech a smarthphonech stále častěji dávají před vlastním hraním přednost tomu, že pouze sledují, jak počítačovou hru hraje někdo jiný a komentuje to. Budou méně cestovat po světě – také proto, že éra relativního blahobytu západní společnosti končí a ve světě přibývá přírodních katastrof, válečných konfliktů a terorismu… Ani do přírody moc nechodí. I proto, že ji neznají. Podle zprávy OSN World Urbanisation Prospects žije dnes 73 % Evropanů ve městech, v Severní  Americe dokonce přes 80 %.

Dnes: Mladší 16 let.

GENERACE ALFA (NAROZENA 2014 – ???)

Charakteristika:  Pokud jejich rodiče, především ti budoucí z generace Z, odmítají školu jako ztrátu času, protože vše najdou na internetu, budou zřejmě podobně vychovávat i své děti. Přichází tedy generace bez základních všeobecných znalostí a vlastního názoru, zato absolutně ovládající technologie?

Jistý předobraz příští generace nabízí Japonsko a tamní fenomén Hikimori (Odtržení) – jde o již téměř 1,5 milionů jedinců (přes 1 % japonské populace), kteří se zcela vyhýbají lidské společnosti, třeba i několik let již nevyšli z domu, ba často ani ze svého pokoje v domě rodičů. Ve dne spí a noci prosedí u počítače. Odmítají pracovat, nechávají se rodiči živit a z pokoje vycházejí jen v době, kdy zbytek rodiny spí. Osmdesát procent těchto samotářů tvoří chlapci.

 

 

„Láskyplně naslouchám zprávám svého těla“

Jsem přesvědčena, že všechny takzvané nemoci vytváříme ve svém těle jen my sami. Tělo jako vše ostatní v životě, je odrazem našich myšlenek a názorů. Tělo k nám neustále promlouvá a je jen potřeba udělat si čas a naslouchat mu. Každá buňka vašeho těla reaguje na každičkou myšlenku, která nás napadne, a na každé slovo, které proneseme.

Zaběhlé způsoby myšlení a mluvení vytvářejí chování a postoje těla a jeho „moci“ a „ne-moci“. Člověk, jenž má stále zakaboněný obličej, nemůže přivolat radostné a láskyplné myšlenky. Tvář a těla starších lidí naprosto jasně ukazují jejich celoživotní myšlenková schémata. Jak budete vypadat, až budete starší?

Žádný z těchto duševních postupů samozřejmě neplatí stoprocentně na každého. Získáme tak, ale výchozí bod, z něhož můžeme dál hledat příčinu nemoci.

 

HLAVA je náš reprezentant, jejím prostřednictvím se ukazujeme světu. A ten nás tak také většinou poznává. Je-li v oblasti hlavy něco v nepořádku, míváme pocit, že s „námi“ není něco v pořádku.

napětí stoupá nahoru až do oblasti kolem očí. Vlasy vyrůstají z vlasového váčku. Je-li kůže na temeni hlavy příliš napjatá, vlasový váček se sevře natolik, že vlasy nemohou dýchat, odumírají a vypadávají. Pokud je napětí trvalé a kůže na temeni hlavy se neuvolní, váček je neustále tak sevřený, že jím nemohou růst nové vlasy. Výsledkem je plešatost.

UŠI reprezentují schopnost slyšet. Máte-li problémy s ušima, většinou to znamená, že se děje něco, co nechcete slyšet. Bolesti uší naznačují, že máte zlost na to, co slyšíte. U dětí bývají bolesti uší velmi časté. Musejí poslouchat všechno, co se doma děje a ony to ve skutečnosti slyšet nechtějí. Hluchota reprezentuje dlouhodobé odmítání poslouchat někoho jiného. Všimněte si, že má-li jeden z partnerů naslouchátko, ten druhý většinou mluví a mluví a mluví.

OČI reprezentují schopnost vidět. Jestliže máme problémy s očima, převážně to znamená, že něco nechceme vidět, a to buď sami v sobě, nebo ve svém životě, v minulosti, přítomnosti či budoucnosti. Kdykoli vidím malé děti s brýlemi, je mi jasné, že se u nich doma děje něco, na co se nechtějí dívat. Nemohou to změnit, a proto rozostří zrak, aby to neviděly příliš zřetelně. BOLESTI HLAVY            vycházejí z toho, že si sami ubližujete. Až vás bude příště bolet hlava, na chvíli se zastavte a zeptejte se sami sebe, kdy a jak jste se z něčeho obviňovali. Odpusťte si, nechte to být a bolest hlavy zmizí, odkud přišla. Migrény vytvářejí lidé, kteří chtějí být dokonalí a vyvíjejí na sebe příliš velký tlak.

KRK A HRDLO jsou fascinující části těla, protože se v nich odehrává spousta „věcí“. Krk reprezentuje schopnost přizpůsobivě myslet, vidět i druhou stranu otázky a vnímat stanoviska druhých. Máme-li problémy s krkem, většinou to znamená, že příliš neústupně lpíme na svém pohledu na danou situaci. Bolest v hrdle je vždy vyjádření zlosti. Pokud se k tomu připojí nachlazení, pak jde o duševní neklid. A problémy se ŠTÍTNOU ŽLÁZOU jsou vyjádřením potlačované kreativity, což je následek neschopnosti dělat, co opravdu chcete dělat.

ZÁDA reprezentují náš podpůrný systém. Problémy se zády většinou znamenají, že máme pocit nedostatečné podpory. Příliš často si myslíme, že naši oporou je pouze práce, rodina nebo partner. Ve skutečnosti se nám však dostává úplné podpory od Vesmíru, od samotného života.

Horní část zad je spojena s pocitem nedostatečné emociální podpory.

Manžel (či manželka, milenec, milenka, přítel, šéf) mi nerozumí a nepodporuje mě.

Středná část zad je spojena s pocitem viny. Je to všechno, co se drží vzadu za námi. Bojíte se podívat, co je za vámi, nebo skrýváte, co tam je? Máte pocit, že vám někdo vráží dýku do zad?

Cítíte se doslova „vyhořelí“? Máte finanční problémy nebo si děláte přílišné a zbytečné starosti? Pak vás nejspíš bolí dolní část zad. Je to způsobeno nedostatkem peněz nebo obavami týkajícími se peněz. A částka, kterou máte, s tím nemá nic společného. Mnoho lidí si myslí, že peníze jsou tou nejdůležitější věcí na světě a že se bez nich nedá žít. Není to pravda. Je něco mnohem důležitějšího a cennějšího, bez čeho se opravdu nedá žít. Co je to? Je to dýchání. Dýchání je tou nejvzácnější složkou života, ale nikdy nemáme záruku, že když vydechneme, musíme se nutně znova nadechnout. Kdybychom se znovu nenadechli, vydrželi bychom nanejvýš tři minuty. Jestliže nám Síla, jež nás stvořila, dala tolik dechu, aby nám vystačil až do konce života, neznamená to, že nám bude stále dávat i všechno ostatní, co potřebujeme?

PLÍCE reprezentují naši schopnost přijímat a rozdávat život. Problémy s plícemi většinou znamenají, že se bojíme přijímat život, nebo vyjadřují pocit, že nemáme právo žít naplno.

SRDCE samozřejmě reprezentuje lásku, zatímco krev reprezentuje radost. Naše srdce láskyplně rozvádí radost do celého těla. Jestliže odmítáme radost a lásku, srdce se stáhne a ochladne. Následkem toho proudí krev pomalu a my se postupně dopracujeme k ANÉMII, ANGÍNĚ a NÁHLÉMU SELHÁNÍ SRDCE. Ve skutečnosti to však není selhání srdce. Býváme natolik zaujatí různými dramaty, která si sami vytváříme, že často zapomínáme vnímat drobné radosti kolem sebe. Trávíme celé roky ždímáním ze svého srdce, až pak padne přemoženo bolesti. Lidé trpící na selhání srdce nebývají veselí. Jestliže nemají čas na radování se z krás života, brzy je postihne další infarkt. Zlaté srdce, chladné srdce, otevřené srdce, temné srdce, milující srdce, vřelé srdce – jaké srdce máte vy?

KOLENA jsou, podobně jako krk, spojena s přizpůsobivostí a jsou vyjádřením ohebnosti a pýchy, ega a tvrdohlavosti. Když postupujeme kupředu, míváme strach se přizpůsobovat a měnit. A to způsobuje ztuhlost kloubů. Chceme jít dál, ale nechceme se nijak měnit. Proto trvá léčba kolen tak dlouho.

RAKOVINA je nemoc způsobená hlubokým odmítáním trvajícím tak dlouho, až doslova „sežere“ tělo. Cosi z dětství zničilo pocit důvěry. Tento zážitek není nikdy zapomenut a člověk žije s pocitem sebelítosti a dělá mu problémy dál se vyvíjet a navazovat dlouhodobé a smysluplné vztahy. Jeho názory v něm vzbuzují dojem, že život je jen samé zklamání. Pocity beznaděje a bezmocnosti a ztráty pronikají hluboko do myšlení, což vede k častému obviňování druhých za vlastní problémy. Lidé trpící rakovinou bývají k sobě velmi kritičtí. Jsem přesvědčena, že klíčem k léčbě rakoviny je umění milovat a přijímat sebe sama.

NADVÁHA reprezentuje potřebu ochrany. Hledáme ochranu před ubližováním, obviňováním, kritikou, urážkami, sexualitou a sexuálním obtěžováním, bojíme se samotného života a jeho různých podob. Boj s nadváhou je plýtvání časem a energií. Diety nezabírají. Jak je přestanete držet, vyletí váha zase nahoru. Tou nejlepší dietou, jakou znám, je láska a přijímání sebe sama, důvěra v proces života a pocit jistoty vycházející z poznání síly vlastní mysli. Nekrmte se negativními myšlenkami a vaše váha se už o sebe postará.

BOLEST v jakékoli podobě je podle mne příznakem pocitu viny. Vina si vždy žádá potrestání a trest přináší bolest. Chronická bolest pramení z chronického pocitu viny, jenž bývá někdy tak silný, že už nejsme schopni vnímat cokoli jiného. Pocit viny je naprosto zbytečná emoce. Nikdy nikomu nepomohl a nikdy nevedl ke změně situace. Váš „rozsudek“ už neplatí, tak vyjděte z vězení. Odpouštět je uvolnění, zbavení se určitých věcí.

MOZEK je počítač těla. Krev je radost. Tepny a žíly jsou kanály radosti. Vše funguje podle zákona o působení lásky. Bez lásky a prožívání radosti nemůže tělo správně fungovat. Negativní myšlení ucpává mozek a nezbývá už žádný prostor pro volné a otevřené proudění lásky a radosti. Smích může tryskat jen v případě, že je uvolněný a bláznivý. A totéž platí i o lásce a radosti. Život není pochmurný, pokud to sami nechceme, pokud se na něj nechceme dívat zachmuřeným pohledem. Z drobného nezdaru se dá udělat katastrofa a v té největší tragédii se dá najít špetka radosti. Záleží jen na nás.

Pokud vás trápí nějaká nemoc a chtěli byste znát příčinu, můžete mi napsat na e-mail:

raduse@septanidovrby.cz

ráda Vám odpovím.

Raduše

Nemít moc nad svým životem = NEMOC

Máte pocit, že jste se ocitli v začarovaném kruhu, chybí vám energie, máte zdravotní problémy a nevíte jak dál? V práci se vám nedaří nebo vás práce přestala těšit, nenaplňuje vás?

Nebo vám nefungují vztahy v rodině a hledáte, kde jste udělali chybu?

Přestali jste být prostě sami sebou, ztratili jste moc nad svým životem, nemáte se rádi, přestali jste věřit, trápí vás strach, nechali jste se ovládat druhými lidmi, proto jste nemocní a churavá je i vaše duše.

Viďte jednoduchá odpověď, ale jak se zase uzdravit, najít sebedůvěru v sebe, najít energii, to už stojí opravdu za námahu i když je to těžké, ale věřte mi z vlastní zkušenosti, stojí to opravdu za to být opět sama sebou! I já jsem se v životě ocitla několikrát na rozcestí a hledala ten správný směr kam dál?

Která cesta je ta pravá a pokud to nezkusíte se vydat, tak to nezjistíte, i špatné rozhodnutí je rozhodnutí, ale hned jak zjistíme, že je špatné, nevzdávejte se a začněte znova! Každá zkušenost se nám pro život hodí.

Jako korálky na šňůrce sbíráme své zkušenosti a navlékáme svůj život. Jaké korálky vybíráme na svoji šňůrku, jak je řadíme za sebou či jak rychle navlékáme, je volbou každého z nás.

I délka náhrdelníku je samozřejmě pro každého z nás jiná a naše pocity a prožitky při navlékání jsou různé.

Navlékáme-li opravdové korálky a stane se, že některý z nich nám do náhrdelníku nepasuje nebo se nám nelíbí, můžeme ho z naší šňůrky stáhnout zpět. Dokonce nelíbí-li se nám celá šňůrka, můžeme začít navlékat znovu.

Korálky našich zkušeností, ale již nejdou z naší šňůrky sundat, neboť co se stalo, stalo se. Jediné, na čem záleží, je jak své zkušenosti dokážeme ve svém životě využít. Jak hodně nebo málo se z těchto zkušeností dokážeme učit, neboť právě tím vytváříme své další zkušenosti. Co nepochopíme, přichází znovu…

Kolikrát jste ve svém životě udělali nějaké rozhodnutí a již během celé akce jste věděli, že to co uděláte, je prostě špatně? Byli jste někdy v partnerském vztahu s někým, a vlastně jste to nechtěli? Co jste dělali? Proč jste to dělali? Jak jste se cítili? Jak to nakonec dopadlo?

Máme svobodnou volbu ve svých rozhodnutích! I v případě, kdy si myslíme, že ji nemáme, tak ji máme…

Nemoc je další velmi důmyslný způsob, jak nejít za svým cílem, proč nedosahovat svých snů, protože a jednoduše: Nejde to. A proč? Protože potlačujeme svoje pocity.

Naše tělo je dokonalé, nádherné a pomáhá nám prožít život ve fyzické realitě, neboť nám poskytuje dokonalé informace o nás samých. Naše myšlenky zhmotňujeme prostřednictvím našeho těla, a tím pomocí našich pocitů dostáváme dokonalé zpětné vazby o všech našich krocích. Kdybychom nepotlačovali naše pocity a dokázali je kdykoli projevovat, pravděpodobně bychom nikdy nebyli nemocní.

Pomoc najdete jen sami u sebe. Sami sobě jste tím nejlepším rádcem, učitelem, léčitelem, pomoc najdete jen v sobě, ne venku. Díky svým zkušenostem (třeba i chybám, pokud tomu tak budete říkat) se naučíte nejvíce. Vaše tělo je tím úžasným ukazatelem cesty, kudy ano a kudy ne, jen mu věnovat pozornost a naslouchat.

Naše tělo je dokonalý symbol našeho myšlení. Naše nemoci jsou symbolické. Jsou to zprávy    o nás, pro nás, a pochopíme-li je a změníme-li své chování, nemusíme je mít.

Problémy, které si nepřiznáme, nemůžeme nikdy vyřešit! Potlačujeme-li své skutečné pocity, nejsme schopni akce, ztrácíme svou moc a nerozpoznáme tak, že může přijít bolest.

Vzdáváme-li se svých pocitů, vzdáváme se i své moci. Jak myslíme, tak se cítí naše tělo!

Naše nemoc je důsledek způsobu myšlení, kterým ničíme sami sebe…

Pokud máme již delší dobu nějaký duševní problém a neřešíme ho, pak se za určitou dobu promítne i na naše tělo. Tím, že se zablokuje energie v jednom konkrétním místě, vznikne nerovnováha a tak se projeví jako bolest. Podle druhu negativní myšlenky, například cítíme-li hněv, nepřátelství, jsme mrzuti, bojíme se ztráty nebo máme pocity viny, jsme-li lhostejni nebo opuštěni, projeví se tento stav na určité části našeho těla.

Význam nemoci funguje obecně u všech lidí stejně, jen každý z nás má k tomu ještě svůj vlastní příběh. Tím, že mnohdy nevidíme řešení, nebo se na situaci nedovedeme prostě podívat „jinak“, ničíme sami sebe. Naše tělo nám dává zprávu, jak zhmotňujeme, co vlastně děláme, prostě jakým způsobem přemýšlíme. Porozumíme-li a změníme-li své chování, příznak většinou zmizí či se postupně zmírňuje. Čím více je naše tělo poničené, čím vážnější či dlouhodobější je naše nemoc, tím více musíme pochopit o své destrukci. A jak poznáme, že jsme pochopili? No přece když příznak zmizí a neopakuje se…

Kde hledat příčinu? Ve svém dětství!

Svět dětství je svět učení se, nebo odnaučování se? Jak dlouho si ještě dokážeme pamatovat to tajemství naší vnitřní moudrosti, které v dnešním reálném světě většina lidí zapomene?

Život každého z nás je VOLBA. Vybíráme si chvíli svého narození, podmínky, místo i své rodiče. Na nějaké úrovni známe svůj úkol, víme, co budeme ve svém životě řešit, a možná někdy i dopředu tušíme, čím pravděpodobně budeme muset projít… Nemyslím si, že je to osud, ale je to rozhodnutí a k tomu potřebné výchozí podmínky.

Přicházíme ze světa Jednoty. Ne vždy je proto pro některé jedince snadné přijmout pravidla hry, která tady na Zemi platí. Jednota je nám dána, velmi dobře si ten úžasný pocit pamatujeme, ale je těžké udržet si ji a zároveň žít fyzickou realitu. Většina z nás, myslím, že všichni, se snaží udržet si pocit jednoty tím, že chce být v jednotě se světem kolem, se svými rodiči a se svými životními podmínkami. V dětském věku to nelze udělat jinak než ztrátou sebe sama. Bez jednoty s “nimi“ totiž nemůžeme žít. Jsme na nich úplně závislí a nejsme schopni se o sebe sami postarat. Každé dítě se proto vzdá svého vlastního světa, své vlastní jednoty ve prospěch vnějšího světa. Proč? Chceme lásku, chceme bezpečí, chceme přijetí. Máme strach. Chceme být v Jednotě a myslíme si, že takto ji najdeme.

Žijeme ve světe soutěžení a srovnávání se, a nejsme proto mnohdy naladěni na svoje konkrétní a jedinečné poslání, které máme jen my sami a nikdo jiný.

Každý jsme jedinečný a prostě nesrovnatelní. My sami i naše děti.

Osvoboďme se!

Ukazujme si vzájemně své životy. Říkejme si své pocity i svá očekávání. Uvědomme si ale, že nejsou pro druhé lidi závazné. Pracujme každý na své vlastní zahrádce a vyměňujme si své zkušenosti. Nepoužívejme proti sobě násilí, ale realizujme v rámci svého momentálního prostoru to nejlepší, co dokážeme, k tomu, abychom se o sobě i o druhých co nejvíce naučili. Pochopme, že právě proto, že jsem si tak blízcí, něco důležitého o sobě vzájemně víme, a že právě s pomocí těchto blízkých vztahů můžeme naplnit tu nejúžasnější vizi sebe sama.

Nalezněte ve svém nitru místo, kde poznáte svou hodnotu a tu část vlastního bytí, již je čistá láska a přijetí sebe sama.

V dalším článku uvedu jak „Láskyplně“ naslouchat zprávám svého těla.

Pokud máte problém a chcete se svěřit, stačí mi napsat na raduse@septanidovrby.cz

a můžeme společnými silami hledat řešení.

Jestli máte jiné poznatky a chcete se o ně podělit, budu ráda, když mi napíšete.

Raduše

 

 

vánoční přání

MILÍ LIDIČKOVÉ,

PŘEJI VÁM KRÁSNÉ A POHODOVÉ SVÁTKY VÁNOČNÍ,

POD STROMEČKEM SAMÉ DÁRKY DLE VAŠICH PŘÁNÍ,

HODNĚ LÁSKY A ZDRAVÍČKA.

V NOVÉM ROCE 2017 HODNĚ ŠTĚSTÍ, ÚSPĚCHŮ, SPRÁVNÝ SMĚR,

V ŽIVOTĚ DOBROU KARTU A ÚSMĚV NA RTU.

 

Říkali jsme mu „Daník“

Některé chvíle nejdou zastavit a je nesmírně těžké je vnitřně přijmout a vyrovnat se s nimi.
Zvláště, když odejde z tohoto světa někdo, kdo vám byl neustále nablízku.
Řeč je o našem Daníkovi, německém pinčovi a především o velkém kamarádovi a společníkovi.
Zemřel před rokem v osmnácti letech a dá se říci, že nám předal veškerou svoji pozitivní energii, protože to tak chtěl. Držel se do poslední chvíle a nemínil se jen tak vzdát.
Pejsek mezi nás přišel do rodiny v roce 1998 z jižní Moravy, z Brna jako dárek synovi pod stromeček. Jeho maminka Asmína, byla čistokrevná, barvy skořicové, německý pinč, ale zakoukala se do sousedovic voříška Bartáka, a měla s ním dvě krásné štěňátka černé barvy.       A protože již Asmína byla letitá fena, štěňátka ji chovatelé naposledy ponechali.
Chovatel byl můj strejda a jedno štěňátko nám nabídnul, dlouho jsme zvažovali, ale nakonec jsem se za štěňátko pro syna přimluvila.
A jednoho krásného podzimního dne nám ho strejda dovezl vlakem v kabeli až z Brna.
Panečku, to bylo radosti, syn byl úplně unešený. Sice jsme doma občas nějaké to zvířátko měli, ať už to byli křečci, andulky, korela či rybičky v akváriu, ale pes je prostě pes.
Syn dal pejskovi jméno Dan, přesto jsme mu všichni říkali „Daník“.
Daník byl velice inteligentní, divoký, hravý, neúnavný a snaživý psík. Ze začátku se Daníkovi od strejdy nechtělo, držel se ho jako klíště, spal s ním celou noc, ale druhý den už byl jen náš.
Koupili jsme mu pelíšek a určili Daníkovi místo v kuchyni, ó jak dalece jsme se mýlili, že v pelíšku zůstane, Chtěl být s námi všude. Syn si ho chtěl vzít na noc do pokoje, ale zakázali jsme mu to, protože jsme se snažili, aby Daník byl vzorně vychovaný.
Jen se nám to nepovedlo a prostě se nám jeho výchova vymkla z rukou. I když jsme dali do obývacího pokoje vysokou desku, aby za námi nemohl, přesto přes ní dokázal vyšplhat a vydobýt si své místo i v ložnici, kde usínal na mých nohách. Ale aby to nebylo líto ostatním členům rodiny, postupně k ním v noci putoval a ráno trávil již se synem, ten byl poslední, kdo opouštěl byt a odcházel do školy. Služby s venčením nám fungovaly výborně, na mě zůstaly večery a i brzká rána, když měl Daník, jak jsme říkali „nutně“ a stalo se, že dostal průjem.
Jezdil s námi i na chatu a se synem zůstával celé prázdniny na chatě u babičky a dědy v Beskydech. Babička s dědou měli taky svého pejska Beníka, pražského krysaříka a tak nějak se s Daníkem respektovali.
Daník prostě fungoval mezi námi všemi, byl přítulný, nechával se rád hladit a škrábat na zádech, to si doslova vynucoval. Rozpoznal po našem příchodu domů, kdo potřebuje povzbudit a hned mu předal svoji pozitivní energii. Rád  se mnou sedával v křesle u televize a dělila jsem se s ním o mandarinky, které měl moc rád a také jablíčka. Neodolal i zelenině a tak jsme mu mezi námi říkali, že je to „koza pes“. Při hrách se synem byl trpělivý, nechával se od syna zabalit do čehokoliv, například když mu nasadil rukáv od trika na hlavu, vypadal Daník jako tuleň, nebo ho zabalil do bílé kožešiny a hned z něho udělal ovečku a Daník statečně držel, nikdy by neublížil.
Vzpomínek je spousty a všechny nelze dát na papír, ale po smrti mého tatínka, když maminka osaměla, brala si Daníka od jara do podzimu na chatu do Beskyd jako společníka.
Daník věděl, že to tak má být a nebránil se tomu, pomáhal. Vždy nás v pátek už vyhlížel z okna  a o víkendu nás měl jen pro sebe. Rád se toulal se mnou po lese když jsem se šla projít jen tak na houby. Když zestárnul, tak už se do lesa vydal jen na okraj, kousek od chaty, ztrácel totiž zrak.
V roce 2009, kdy jsem se osamostatnila a odstěhovala, zůstal Daník se synem, byly to pro všechny těžké chvíle, ale čas všechny rány zahojil a byla jsem ráda, že Daník na mě nezapomněl a tak nějak svým způsobem pomáhal překonat synovi toto těžké období.
Když jsem se s ním občas setkala při návštěvě za maminkou na chatě, vítal mě s radostí a opět mi usínal v nohách. A jak šel čas, opustil rodné hnízdo i syn a přestěhoval se i s Daníkem k přítelkyni. Daník tam strávil poslední rok svého života.
Daník byl prostě skvělý pes a je nenahraditelný, zůstal nám v srdíčku, ve vzpomínkách a na fotkách jednou pro vždy.

Raduše

Proč se ztrácejí tradiční rituály?

Nedávno mě oslovil článek socioložky Dany Hamplové „Život bez rituálu“.

Tradiční rituály se podle statistických údajů postupně vytrácejí z našich životů, a co myslíte, čím to může být? Rituály přeci slouží k tomu, že lidem pomáhají organizovat společenský život a vztahy ve společnosti. Ve společnosti rituály vždy sloužily k tomu, že člověk jasně viditelně vstoupil do jiné životné etapy, ve které před tím nebyl.

Úkolem rituálu je, že jasně označuje jeho začátek a konec, rituály jsou důležitými životními milníky. Lidé se domnívají, že když se zbaví rituálu a tradičních forem života, že budou svobodnější, ale není tomu tak.

Mám například na mysli to, že klesá počet svateb a naopak přibývávají pohřby bez obřadu.

U svatby se ukazuje, že soužití lidí, kteří žijí spolu jen tak (kdysi se i říkalo na psí knížku), je méně stabilní i když mají spolu někteří děti, tak se častěji rozcházejí. Vysvětlení je, že v jejich vztahu nikdy nedošlo k jasnému rozhodnutí, chybí tam to jasné „ANO“, teď vstupujeme do manželství, nyní činíme rozhodnutí, které by mělo být na celý život.

Z mého pohledu se vytratil i tradiční rituál „žádání o ruku“. Muž tak dal jasně najevo, že má svou vyvolenou opravdu rád z celého srdce, že je ženou jeho života.

Ze vztahu bez sňatku je jednodušší odejít, když nastane krize, vytratila se zodpovědnost.

Další důležitý tradiční rituál v našem životě je pohřeb, rozloučení s člověkem pomáhá přijmout fakt, že člověk, který zemřel, už není součástí našeho života. Když to není vyřčené, může nastat situace, že proces odpoutání se od nám drahého člověka, který zemřel, protáhne mnohem déle a bolestivěji a někdy se se ztrátou nevyrovnáme po zbytek života.

To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, když mi zemřel tatínek, přál si pohřeb bez obřadu a dnes již vím, že pohřeb by mi pomohl lépe pochopit jeho ztrátu.

Rituály jasně ohraničují začátek a konec životních etap, potřebujeme je.

Život úplně bez rituálu by byl strašně psychologicky náročný, v tom smyslu, že by člověk musel neustále znovu a znovu všechno řešit. A může jít o úplné drobnosti, jestli si před snídani dojde pro noviny, nebo jestli si dá člověk po obědě kávu. Všechno to jsou maličkosti, ale i ty dávají životu nějaký řád.

A jak to máte v životě s tradičními rituály Vy? Napište mi.

Raduše

Vítej na světě

Tak už je to tady, vnučka Z. je na světě. Narodila se ve znamení Váh
a všichni mají radost, hlavně maminka a tatínek, také všechny babičky a prababičky a dědečkové a pradědové, panečku, jak tak koukám, má početnou rodinu.
Copak hezkého asi daly děvčátku sudičky do vínku?
Dá se to zjistit z pohledu numerologa, neboť datum narození je jediná naše neměnná jistota. A víte, že jsme si všichni, než jsme se narodili, vybrali své rodiče sami? A také si volíme přesné datum svého narození, ať už jsme se narodili „ v termínu“, opožděně nebo předčasně. Rovněž si i volíme lekce, které se máme v životě naučit.
Vnučka Z. má životní číslo 1 což znamená co jí dává první sudička do vínku.
Bude mít sklon k vůdcovství, bude mít i odvahu a inspiraci, také bude aktivní a tvůrčí, bude dávat přednost individuálnímu úspěchu, bude mít schopnost se prosadit s vlastní iniciativou a vůli uspět. Někdy dosáhne slávy nebo společenského postavení. Měla by si dát pozor na nadřazenost a tvrdohlavost, osobní váhavost a obtíže v hledání vlastní cesty.

Podle druhé sudičky a dne narození bude vnučka Z. reagovat na situace nejdříve rozumově, bude mít odpovědnost, to znamená, že bude vyvážená, zdatná, moudrá a silný člověk.
Bude to silná osobnost s pronikavou inteligencí, nepokojnou myslí a analytickými schopnostmi, ovšem může se také projevovat náladovostí, žárlivostí, hněvem.

A podle třetí sudičky a měsíce narození bude potřebovat určitou samostatnost a volnost. Bude chtít všude hrát první roli a díky své ctižádostivosti se bude snažit dosáhnout špičky.
K ničemu se nenechá donutit a ráda bude jednat podle svého a může být náladová.

Nu jak vidno maminka a tatínek to s dcerkou Z. nebudou mít vůbec jednoduché, ale věřím, že jí dají hodně lásky a budou trpěliví.
A já babička se těším až trošku vnučka Z. povyroste a budeme moci společně provádět lumpárny, toulat se po lese a malovat mandaly.

Pokud Vás zaujal numerologický rozbor, můžete mi napsat na adresu:
raduse@septanidovrby.cz, budu se těšit.

Raduše

KDYŽ NÁS TRÁPÍ ZÁDA…

Příběh jednej fajne robky ostravskej…

 

 

Asi jste to taky někdy zažili, že vás jak se říká u nás na Ostravsku „fiklo“ v zádech

a dlouho trvalo, než jste byli opět jako rybičky?

Parádně v zádech skříplo i Jířu a zrovna, když se jí to zrovna moc nehodilo.

Bolest v bederní páteří jí už trápí od dubna a za tu dobu se snažila najít pomoc, hledala někoho, kdo by jí od bolesti ulevil.

Nejdříve to byla praktická lékařka, která jí vzala odběry aspoň na boreliózu, ostatní odběry Jíře odmítla zatím odebrat, že jsou drahé a pojišťovny je nechtějí hradit a lékaře stojí dost peněz, tak to aspoň Jířa pochopila.

Jířa čekala na výsledek, jupííí dopadly dobře, boreliózu nemá, obstřiky jí však také nezabraly a tak dále Jířa putuje tentokrát k lékařce neurologie. Ta na ni koukla, zkritizovala Jiřinu chůzi, dala další obstřik, napsala léky od bolesti a doporučila Jíře, aby začala cvičit jógu, pořídila si k chůzi  trekingové hole, a že by se měla přihlásit na kurz SM systém a napsala jí rehabilitaci a bederní pás.

A tak Jířa vyměnila kabelku za baťoh na záda, pořídila si trekingové hole a vydala se na další pouť se svým bolavým trápením.

Jířa, co by starý bojovník, vůbec neuvažovala, že bych si taky mohla vzít třeba nemocenskou a být v klidu domova a tak s bolestí v zádech normálně dál chodila do práce a snažila se překonávat bolest. A proč? Protože si Jířa myslela, že je v práci přece „nepostradatelná“.

Na rehabilitaci se samozřejmě dlouho čeká a objednali Jířu až za 2 měsíce, dříve nebyl nikde volný termín.

Hurá konečně se Jířa dočkala a nastoupila rehabilitaci. V pondělky a pátky si brzo ráno vychutnávala vířivou vanu, připlatila si do vany i relaxační esenci, většinou rozmarýn, který má povzbudivé účinky. Po 20 minutách relaxace ve vířivce si Jířa mohla zaplavat v bazénu a pak naklusala na cvičení s fyzioterapeutkou. Ta Jířu trochu rozmasírovala a pak ji učila jak doma cvičit a procvičovat páteř. Jířa se snažila jak jen, mohla, nejhorší pro ní bylo, že všude mají zrcadla a vidět se v zrcadle jak, cvičí, bylo pro Jířu dost nepříjemné.

To vše Jířa absolvovala 5x a pak ještě měla 5x skupinové cvičení a vířivku.

Jenže doma by Jířa potřebovala osobní trenérku, protože si nedokázala všechny ty cviky zapamatovat. A tak doma Jířa cvičila jen, na co si vzpomněla, ale šlo jí to hůř.

Na skupinovém cvičení cvičila Jířa ještě s  dvěma robkami a měla štěstí, zrovna se tam cvičil právě nový způsob cvičení na páteř – SM Systém.

To znamená, že člověk cvičí pomocí pružicího lana a posiluje podle pokynu fyzioterapeuta zádové svaly.

Jíře se cvičení zalíbilo a nelenila a hned se přihlásila na kurz. Také si domů kopila i to pružicí lano.

Po ukončení rehabilitace Jířa opět navštívila lékaře, který jí ještě rehabilitaci prodloužil, neboť Jíře se nepodařilo si odblokovat páteř, pravděpodobně ploténka se dobře zasekla a nechce se Jíři pustit.

Nu což, pokračovala ještě v rehabilitaci a tentokrát jí lékař napsal 4x parafín a opět individuální cvičení s fyzioterapeutkou. Jířa začala rehabilitaci v červenci a ukončila ji až v září. A opět bez výsledně.

Přesto se Jířa nevzdává na internetu hledá, kdo by jí mohl pomoci a zkouší různé terapeuty, s jedním si parádně pokecala a dozvěděla se, že pánev je důležitá, není již ničím chráněna a záda jí bolí proto, že si pánev zanesla vším, co ji v životě trápilo a trápí a zatím si to nedokázala vyřešit. A až si Jířa svou pánev uklidí a vyčistí od všeho nánosu, pak se jí uleví i od bolesti.

A tak si Jířa uklízí ve své pánvi a zkouší, co se dá. Dokonce Jířa navštívila i léčitele, který jí upravil čakry a auru, dodal energii a Jířa se opravdu cítila líp celé dva dny.

Obratel, ale Jířu trápí dál a tak se znova objednala na neurologii, ale jak je u nás zvykem není to hned že.

Konečně se Jířa v říjnu dostala na řadu a tentokrát už byla poučena a chytřejší a vyžádala si magnetickou rezonanci. Lékařka Jíře sdělila, že to vypadá už na chronické onemocnění ploténky a pomůže jen posilování svalů a pak už jen operace, kterou moc nedoporučovala. Jířa je vyšší postavy a neuroložka jí řekla, co by taky chtěla při její výšce, píchla ji obstřik, napsala léky od bolesti a toť vše.

Jířa, skromně špitla, zda by mohla tentokrát dostat nemocenskou, ale o tu si prý měla říct dřív , jak chodila na rehabilitaci. A tak Jířa poděkovala a rozloučila se. Sestřička v ordinaci Jíře řekla ať se objedná až bude mít výsledky z magnetické rezonance.

Jak byla Jířa naivní, myslela si, že to bude brzo, přeci stačí jen zavolat a objednat se. Ale jaké bylo pro Jířu překvapení, když jí v nemocnici sdělili, že nejbližší možný termín na magnetickou rezonanci je až v únoru 2017.

Jíře nezbylo nic jiného než termín 1. 2. 2017 přijmout. Tak to prostě vypadá v našem zdravotnictví.

Ale Jířa se nevzdává, už má další cíl na své pouti plné bolesti, dostala kontakt na akupunkturu, kterou má v plánu v co nejbližší době vyzkoušet a hned v pondělí se také objedná na masáž. Jířa stále věří, že přeci něco už vyjít musí a najde se někdo, kdo jí uleví a pomůže s baťohem plným starostí…

A jaké máte třeba Vy zkušenosti, když bolí záda? Napište, podělte se o své zážitky.

Raduše Jíře posílá povzbudivé afirmace:

Bolest v jakékoliv podobě je podle mne příznakem pocitu viny. Vina si vždy žádá potrestání a tres přináší bolest. Odpouštění je uvolnění zbavení se určitých věcí.

Ztuhlost těla reprezentuje ztuhlost mysli. Ze strachu lpíme na starých věcech a nechceme se přizpůsobit novým. Vždycky se dá najít spousta jiných cest.

 

  • Miluji a přijímám se, miluji a přijímám lásku.
  • Láskyplně se odprošťuji od minulosti. Oni mají volnost a já mám volnost.
  • Vše v mém srdci je v pořádku.
  • Důvěřuji procesu života, dostává se mi všeho, co v životě potřebuji,
  • Jsem v bezpečí.
  • Cítím se zdravě, celistvě, skvěle.